Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky
Skřítek Kostelníček, kterou napsala Jana Zehnalová a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
A je tu zase neděle. Bude tu i Kostelníček? Kája samou zvědavostí nemůže dospat. V kostele
jsou dnes dříve než jindy, ale skřítek je tentokrát u kropenky nevítá. Kája je zklamaný. Chtěl
Kostelníčkovi ukázat, že už je velký kluk a nezapomíná si v předsíňce kostela sundat z hlavy
kšiltovku. Žmoulá ji tedy v ruce a posmutněle jde za maminkou do přední lavice. Kostelníčku,
kde jsi? Chtělo by se mu zavolat, ale ví, že to se nesmí. Tak se aspoň tiše rozhlíží, zda na něj
panáček v červeném kabátku někde nemává. Nic. Kde by jen mohl být?
Náhle ho z přemýšlení vytrhuje hlas zvonků. Cink, cink! Lidé vstávají a varhany spouští
úvodní předehru. Kája se otáčí. Ví, že maminka nerada vidí, když se nedívá dopředu, ale dnes
jako by ho někdo lechtal pohledem na zádech. Obrací oči nahoru. Co to tam vidí? Zdá se mu to,
nebo je to on? Na samém kraji toho velkého balkonu nad vchodem, kterému maminka říká kůr
a teta Jarmila chór, stojí Kostelníček a máchá ručkama, až se mu kabátek vyhrnuje. Kája mu vidí
jen záda. Co to tam dělá? Jak to, že stojí zády k oltáři? To se přece v kostele nedělá, chtěl ho
napomenout, ale skřítek je tak zabraný do dirigování, že by asi stejně neslyšel. Konečně varhany
utichají a Kostelníček se otáčí. Hned vidí Káju a vesele mu mává.
„Co tam děláš?“ chce vědět Kája.
„Ukazuju píšťalkám, jak mají hrát.“
„Komu? Jakým píšťalkám?“
„No varhanním. Víš vůbec, jak vypadají takové varhany?“
„Jasně, že vím. Kdysi jsem se na ně byl s maminkou podívat. Jsou to takové dva klavíry nad
sebou.“
„No, přesně. Jenže ty klavíry, správně manuály, by samy nehrály. Od kláves vedou takové
tyčinky k píšťalám. Některé jsou malé skoro jako dětské píšťalky, jiné jako flétničky, které má
paní učitelka ve škole, no a ty největší, ty jsou vyšší než tvůj tatínek.“
„A ony tě poslouchají?“ kulí Kája oči.
„No, ne tak docela. Mnohem víc než mě poslouchají pana varhaníka, který hraje na ty bílé
a černé klapky. Já jsem tady spíš pro pavouky.“
„Pro jaké pavouky?“
„Pro ty, kteří žijí v píšťalách. A nejsou tam jen pavouci, ale také všelijací brouci, moli a já
nevím, co ještě. Dělají si tam svoje domečky a chodníčky, takže pak varhany hrají falešně, pískají
nebo sípají a lidé dole si myslí, že to pan varhaník třeba neumí. Tak občas vyběhnu nahoru
a ukazuju těm nezbedům, která píšťalka je na řadě, aby uhnuli a nerušili hudbu.“
„A poslouchají tě?“
„Jak kdy. Někdy čekají, až pan varhaník šlápne do pedálů, a to si pak jedou jako na tobogánu
po proudu vzduchu ven. Tón sice zazní malinko falešně, ale lidé už většinou zpívají, a málokdo si
toho všimne. Teď mě napadá: tebe jsem ještě nikdy zpívat neviděl.“
„Já zpívám jenom ve škole. Tady ne.“
„Ale proč? Moje babička říkávala, že kdo zpívá, dvakrát se modlí.“
Kája se zamyslel. Modlení ho zrovna moc nebaví. Ale zpívat – to by mohl. A bude to jako
dvakrát se modlit? To bude muset říct mamince, jestli to taky ví. Jen jestli se naučí tak dobře číst,
aby mohl zpívat jako maminka z knížky. Nebo tamhle ta paní, co má slova písničky v mobilním
telefonu. To se Kájovi moc líbí. Třeba by mu pak maminka nějaký mobil také koupila, když by
podle něho zpíval. Jestlipak má Kostelníček také telefon? Může vůbec skřítek mít něco
takového? Musí se ho zeptat. „Kostelníčku…“
„Přestaň se už konečně otáčet,“ dloubne maminka synka do ramínka. Kája vzdychne. Kdyby
tak maminka věděla…
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
