Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky
Skřítek Kostelníček, kterou napsala Jana Zehnalová a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Následující dny maminka nevychází z údivu. Každou chvíli se její malý Kája ptá: „Maminko,
kdy už zase půjdeme do kostelíčka?“
„To se ti tam tak líbilo?“ odpovídá otázkou.
„Ano. Moc. Byl tam…,“ zarazil se Kája, protože si právě vzpomněl na tajemství. Ale stejně –
aspoň mamince by to přece říct mohl, uvažuje. „Víš, byl tam takový malý chlapec,“ začal
s vysvětlováním.
„Ano, bylo tam několik malých chlapců, a nevím o žádném, který by se pořád ptal, kdy už to
skončí,“ uzavře maminka a zdá se, že přemýšlí nad něčím úplně jiným.
Kája vzdychne a vezme do ruky plyšového medvěda. Škoda, že se s ním nedá povídat tak jako
s Kostelníčkem.
„Honem vstávat, ty ospalče! Vyskočit z postýlky, umýt, nasnídat, jdeme do kostelíčka!“ budí
maminka svého nejmenšího o několik dnů později.
Cože? Do kostelíka? Za Kostelníčkem? Juchů! To už nemusela maminka vůbec nic říkat. Kája
na sebe navléká všechno, co mu maminka nachystala. Dnes půjde za Kostelníčkem! Jen aby tam
byl!
Cestou do kostela se maminka nestačí divit. Dříve Káju zajímaly výklady hračkářství, stojatá
voda kašny, zobající holubi, kteří líně popolétali, když na ně chtěl sáhnout. Dnes na nic
podobného ani nepomyslel. Ba naopak. Byl to on, kdo táhl maminku směrem ke kostelu, do
kterého směřovali lidé z přilehlých ulic. Bylo jich v tom okamžiku tolik, že mimoděk udělali
malou frontu před vchodem
„Co se tam děje? Proč se tady stojí?“ vytahuje Kája krček a stoupá si na špičky. Každý
příchozí si namáčí prsty pravé ruky do misky s vodou, která je připevněná na zdi. Někdo se hned
tou namočenou rukou dotýká čela, pak spustí ruku rovno dolů, natáhne ji přes celé tělo na jedno
rameno, pak druhé. Prostě někdo si na sebe tou vodou kreslí velký kříž, někdo hned postupuje dál
a dělá místo tomu, kdo jde za ním. Proč to jde tak pomalu? Copak nevědí, že Kája má dnes
napilno?
Konečně na ně přichází řada. Maminka zvedá Káju tak, aby mohl sám dosáhnout do vody.
Právě ve chvíli, kdy si chtěl namočit prstíky, si všiml Kostelníčka. Stál na okraji kamenné misky,
v ruce držel svou červenočernou čepičku a ukláněl se, div nespadl do vody.
„Ahoj!“ roztáhl Kája pusu k úsměvu.
„Ahoj, vítám tě v Božím domě,“ opětoval Kostelníček, spiklenecky zamrkal a zamával svou
malou buclatou ručkou.
Kája si mezitím navlhčil prstíky a snažil se podle maminčina vzoru namalovat na svou
sváteční modrou mikinu mokrý kříž. Byl spokojen. Dnes se mu to obzvlášť povedlo. Všiml si
toho Kostelníček? Kája hrdě zvedl hlavičku. Ale co to? Kostelníček se vůbec neusmívá. Spíš jako
by vyčkával. Na co?
„Co je? Přece se mi to povedlo, ne?“
„To ano, musím tě pochválit, ale to není všechno,“ kroutí hlavou skřítek.
Kája nechápavě mžiká očima. Jak to Kostelníček myslí? Co má ještě dělat? Proč pořád
ukazuje na čepičku?
„Sundej to!“
„Sundej co?“ nechápe Kája. Má přece na hlavě tu krásnou novou kšiltovku, co mu maminka
nedávno koupila. Paní učitelka říkala, že je hezká. Proč ji má sundat?
„Protože už jsi velký. To jen malí kluci mají v kostele na hlavě čepici. Když přicházíme do
domu Pána Boha, do kostela, z úcty k němu muži sundávají čepici. A ty už jsi přece také muž,
ne?“
To tedy jo. Kája už přece není žádný malý prcek. V mžiku má kšiltovku v ruce. – Ale stejně
tomu moc nerozumí. Stejně jako tomu, proč si každý na sebe maluje vodou ten kříž.
„To máš tak. Když přijdeš k někomu důležitému na návštěvu, přivítáš se s ním způsobným
podáním ruky. To tě jistě maminka učila.“
To ano. Kája si pamatuje, jak nedávno byli u jedné paní. Když otevřela dveře, udělala jim
místo a obřadně říkala: „Vítám vás, moc jsem se na vás těšila, pojďte dál.“ A také si s maminkou
podaly ruce. Pak napřáhla ruku směrem ke Kájovi a jemně mu stiskla jeho ručku.“ Kája si tehdy
připadal moc velký a důležitý.
„Vidíš, a stejně je to s Pánem Ježíšem. Je neviditelný a ruku mu jen tak stisknout nemůžeš.
Znamení kříže, které děláš, je tedy něco jako podání ruky samému Pánu Ježíši.
Kája vykulil oči. Pane jo, to musí být před Pánem Ježíšem hodně důležitý, když něco takového
může dělat: tisknout mu ruku.
„Kájo, co tam děláš, pojď už,“ odtahuje maminka svého synka. Ten chce ještě něco říct
Kostelníčkovi, ale ať se dívá, jak se dívá, na okraji kropenky nikoho nevidí. Jde tedy poslušně za
maminkou do kostelní lavice. Však se se skřítkem ještě uvidí. Ale to se přepočítal. Kostelníček se
toho dne už neobjevil.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
