Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky Stáří, kterou napsal Ladislav Simajchl a před lety vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
"Kdo z vás řídí domácnost?" - My to máme rozdělené. když jsme doma oba, poroučí manželka, když jsem doma sám, poroučím já. Anekdota vychází z uvědomění si, že v našem věku už toho druhého nepřevychováme, když se nám to nepodařilo dodneška. Využívejme tedy v pohodě posledního úseku svého manželství s vděčností Bohu i sobě navzájem. Vždyť nevíme, kolik dní nám bude ještě dopřáno. Přesto však dochází často mezi manžely ke krizím. Často tehdy, když z domova odejdou děti a rodiče obrátí výchovnou energii na druhého.
Ani po stříbrné nebo dokonce po zlaté svatbě nemusíme znát svého partnera v jeho nejhlubší podstatě. Partner není jen naším miláčkem, ale zároveň i naším křížem, který máme nést. Napětí mezi každodenním společným životem i rozdílnost mezi mužem a ženou může až do vysokého stáří rozšiřovat osobní obzor, ale může také životní prostor hrozivě zužovat. Krom toho se může každý ve stáří podstatně změnit. Může se stát, že si rok od roku navzájem líp rozumíme, ale může se i stále víc navzájem odcizovat. Jen si zkusme vzpomenou, kdy jsme člověka vedle sebe naposled pochválili.
Každý z nás potřebuje opravdové přátelé. Můžeme být až nemocní ze samoty, chřadnout- "Člověk je vynález lásky a byl stvořen k lásce," - říká Ernesto Cardenal. Každý by měl mít aspoň jednoho člověka, jemuž by se mohl otevřít a ulevit si, který je tu pro něho, který ho bere a snáší jeho chyby a slabosti.
Svatý Augustin, největší církevní Otec západní církve, řekl už ve 4. století: "Kdo máš přítele, modli se, aby ti zůstal. Kdo žádného nemáš, modli se, abys ho našel."
Člověk nikdy nesmí být sám. Cítíme-li se opuštění, pak je to znamením, že něco není v pořádku. Musíme si pospíšit, abychom znovu byli v něčí společnosti- buď lidí nebo si uvědomili přítomnost Boží. Jinak bychom se snadno stali kořistí všech špatných choutek, které se potom probouzejí a svádějí nás k sobectví.
Lidé smějí brát své trápení vážně a také si nad tím zanaříkat. Dospělý člověk se však musí umět vyrovnat s tím, že ne vždycky běží všechno jako na drátku, tak jak si to vysní. Musí vědět, že vítězství i porážky patří k životu, a že pokud tu právě žádné trampoty nejsou, fantazie si je sama začne vytvářet. Musíme se učit, jak se s vděčností těšit z dobrých dnů a většinou nést i ty zlé. Existuje ostatně osvědčený prostředek, jenž nám pomůže, abychom z drobností nedělali obrovská dramata: měli bychom se neustále porovnávat s lidmi, jimž se daří nepoměrně hůře, než nám.
Karmelitán Vojtěch Kodet říká: "Samota lidská by neměla být a vůči ní je nutno bojovat. Je třeba, aby každý člověk měl někoho blízkého, někoho, kdo o něj projeví zájem. Bohužel v poslední době jsou vztahy mezi lidmi takové, že častokrát, zvláště ke stáří, prožívají lidé obrovské osamění.
Samotu podstatnou a vnitřní je ale třeba přijmout, sestoupit do této propasti hladu a touhy, kterou může nasytit jenom Bůh. Je to něco, co nás žene dopředu, otvírá milosti, dává nám schopnost být s Bohem sám na dně vlastního srdce. Kdo toto prožije, pochopil vlastní velikost, důstojnost a nezastupitelnost společenství s Bohem. Pochopí, že jenom Boha je možné milovat celým srdcem a že jen to je cesta ke skutečnému štěstí, jak vyjít z jakékoliv prázdnoty a té nejhlubší samoty."
Nevím už, odkud k nám připutovala tato slova o lásce dvou starých lidí:
"Pojď ženo, posaďme se spolu na lavičku před domem. Máme právo odpočívat: už to bude 40 let, co jsme spolu. Je dnes tak hezký večer a hezký je i večer našeho života. Dobře jsme si zasloužili chvíli odpočinku. Děti se nám rozběhly do světa, jsme zas jen sami dva, jak když jsme začínali. Vzpomínáš, ženo? Nic jsme tenkrát neměli, bylo to těžké začínání. Ale měli jsme jeden druhého a věděli jsme to, a tak jsme byli přece jen bohatí. Měli jsme se rádi a mysleli jsme si tenkrát, že láska je jen to vzájemné objetí, polibky, něžnosti. Ale svatební čas je krátký a život dlouhý. Přišly děti. Bylo třeba je živit, oblékat, vychovávat, nebylo tomu konce. Dlouhé byly i ty noci, kdy jsme se střídali u postýlky nemocného dítěte. A práce někdy vázla, přišla i zklamání v přátelstvích často se zdálo, že se nic nedaří. A jak šel rok za rokem, někdy jsme si mysleli, že to s námi jde od deseti k pěti, jen si vzpomeň. Často jsem měl těžkou hlavu, ale bylas tu ty. Jaks to dokázala, žes mě vždycky dovedla povzbudit, když jsem nemohl dál? A tos ještě říkala, že máš oporu ve mně, zatímco jsem já ji měl v tobě. Pravda, byl jsem ti věrný a vděčný za domov, a za děti, měl jsem tě rád, ale tys mi to všechno udělala snadné. Nežárlilas na mne pro nic a za nic, věřilas mi- a o to víc jsem věřil já tobě. Teď konečně teprve teď, když už si leckdo o nás myslí: co mezi těma dvěma ještě je? - až teď vím, co je vlastně pravá láska. To jsou ta léta pospolu, to je ten celý život, že jsme si pomáhali, že jsme si rozuměli, že jsme si navzájem odpouštěli slabosti a chyby. A teď nám děti vyrostly, a učí se to také, na svůj vrub. Pojď, sedneme si, rozhlédneme se. Už zas máme čas dívat se po večerních červáncích, poslouchat, jak zpívá kos a voní růže na zahrádce. Přitiskni se k mně, ženo má. Mluvit nemusíme, nám už netřeba slov. Jen když jsme spolu. Přijde noc, ale nevadí, dílo je vykonáno."
Většina žen přežije své manžely, když ovdověla Ingrid Trobischová, napsala:
"Ztráta partnera v důsledku smrti nebo rozvodu je náhlé odříznutí nejen pokud jde o mluvení, ale i co se týče tělesného vztahu. Pro křesťana je to čas nutného sexuálního půstu. Skutečná sexuální intimnost se týká osoby jako celku, tělesně, citově i duchovně. Laciná tělesná zkušenost bez citového obsahu nikdy neuspokojí. Náš dar sexuality nám je dán jako zázračný prostředek vzájemné komunikace. Nemůže se obrátit sama k sobě. Bez sexuální aktivity se žít dá, bez citu však nikoli. V mém životě je stále prázdná díra. Kdybych tak jen mohla pocítit hrubý tvíd Walterova saka. Vůni jeho vody po holení a vymydleného těla. Cítit, jak jeho jemná citlivá ruka drží moji. Slyšet jeho žerty a veselý smích. Vidět jeho nádherný profil a vysoké čelo. Lehko se řekne: "tvůj manžel je Ježíš, Ingrid." Ale ta díra je pořád tady. Pán mi však dává schopnost s tou dírou žít. Dosud ji nezaplnil, ale vystavěl přes ni most. Mohu teď s ní žít a mohu na ten most vstoupit, když chci k druhým. Bez tohoto mostu k druhým lidem se vdově svět začne zmenšovat na dům, dům na byt, byt na světnici, světnice na postel. Člověk nemůže lidsky žít, když ho doma nikdo nečeká.
Kdo se vrací z cesty, těší se na někoho, komu bude vyprávět, co zažil. Proto bývají ovdovělí často v pokušení vrhnout se do nového manželství dříve, než se rány ze ztráty životního partnera stačí zacelit.
Část tebe je pohřbena s Walterem, část Waltera v tobě žije dál. Ta slova mi řekl jeden rakouský přítel v den prvního výročí Walterova skonu. Dokud to byla pravda a já věřila, že je, mohla bych vůbec někdy pomýšlet na nový sňatek?
Věděla jsem, že zranění z jeho ztráty se nezhojí tím, že ho vyměním za někoho jiného. Nejprve se musí uzdravit rána. Teprve pak budu schopna moudře rozhodnout o své budoucnosti. Pokud si vdova nezvykne žít sama, určitě nelze očekávat, že si zvykne na život s někým jiným. "Kvapná svatba, vleklá lítost"- je poučení nejen pro mladé. Manželství není "únik". Lidé zabrání do řešení svých problémů nemohou být užiteční problému druhých.
Ti, kdo žijí ve stavu neustálého smutku, nedělají svému druhovi čest. Naopak, vstup do nového manželství je největší chválou zesnulého. Takový čin vlastně říká: "Manželství je dobré a já chci být znovu součástí takového dobrého vztahu."
Nakonec se paní Trobischová znovu provdala za ovdovělého přítele svého muže. Ale co ti, kteří už na dobrého partnera netrefí, kdo zůstanou sami? Samota se nemá stát opuštěností.
Opuštěnost je samota tam, kde je někdo zaměstnán pořád jen sám sebou. Kdo hledá jen sám sebe, ten se spíš ztrácí než nachází.
Jan Pavel II. vyzval staré lidi, aby se modlili za sebe navzájem, s klidem a vyrovnaností, s přesvědčením o vlastní důstojnosti a o dobru v srdci jiných lidí. Řiďte se příslovím: "Jsi-li sám a opuštěn, navštiv někoho, kdo je ještě osamocenější, protože vždy se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř."
na závěr trojí svědectví o stáří. Nejprve hlas staré vedoucí domova důchodců. Reportér: Působila jste mnoho let v domově důchodců, jakou máte nejvýznamnější zkušenost?
Odpověď: že na stáří nebyl skoro nikdo připraven. Prožívat stáří, to se dá naučit, ale oni se to nikdy nenaučili. A jak se to dělá? Člověk se musí stáří včas přizpůsobovat. Musí s touto možností, s touto nutností počítat. Jinak se octne ve vzduchoprázdnu, v prázdnotě, která člověka nemilosrdně zklame, činí mu život trpkým nebo dokonce přivede člověka k tomu, že celý zahořkne......
Druhé svědectví jsou slova na rozloučenou osmdesátiletého faráře
"Milí farníci, moje milé duchovní děti. Čekáte, že vám povím nějaké moudré duchovní slovo, jak jsem vám po 50 let říkával. Nějaké shrnutí, to nejdůležitější z učení Kristovy církve. Kdybych byl moudrým, že bych jen se svatým Janem: "Milujte se. Buďte na sebe hodní."...
A třetí svědectví je modlitba staré řeholnice:
Pane- strnu a brzy budu opravdu stará. Ochraňuj mě před přesvědčením, že musím všechno a za jakýchkoliv okolností alespoň okomentovat a pokud možno uvádět na správnou míru. Dej mi rozvážnost bez trudnomyslnosti, ochotu posloužit bez postranních úmyslů. Zadrž mě včas při líčení nekonečných podrobností a veď mě vždy k jádru věci. Ochraňuj mé bližní před mými řečmi o vlastních bolestech a nemocích. Přibývá jich a s nimi roste i chuť mluvit o nich. Netroufám si prosit tě o radost z poslechu podobných historek jiných starých lidí, a tak tě prosím jen o trochu trpělivosti, abych je dovedla alespoň bez reptání snášet. I prosba o zlepšení mé chabnoucí paměti by byla asi příliš opovážlivá- dej mi tedy alespoň víc skromnosti a méně sebejistoty tam, kde se mé vlastní vzpomínky dostávají do rozporu se vzpomínkami jiných lidí. Otevři mi cestu k objevu, že i já se mohu občas mýlit.
Zařiď to nějak, abych byla alespoň občas usměvavá a laskavá k těm, se kterými je tak těžké vyjít. Víš přece, nakvašené stařeny patří k nejpovedenějším vynálezům ďábla. Jejich neschopnost objevit cokoliv dobrého jinde než na sobě je skutečně nesnesitelná.
Nauč mě proto objevovat dobré vlastnosti právě na těch lidech, na kterých si já nic takového nedovedu ani představit. A dej mi, Pane, abych dokázala alespoň občas jim to také říci."
Podle Katolického týdeníku 12/1993
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
