Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky Stáří, kterou napsal Ladislav Simajchl a před lety vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Ne že by knížek o stáří a pro staré lidi bylo málo. V knihovně přede mnou jsou jich dva šteláře. Ale zdá se mi, že většinu knížek napsali učení páni pro jiné učené pány. Obyčejný starší člověk si v nich moc nepočte. Ale mezi nimi i brožurka kněze Aleše Opatrného "Můžeme se ještě změnit?" Bez krunýře cizích sov mluví srozumitelně o tom, co je pro nás staré důležité vědět. Pojďme si pár jeho myšlenek připomenout.
Náš život
Občas si uvědomujeme, jak je to v našem životě čím dál stejnější. Stejné chyby, stejná nemohoucnost vůči nim. Může se ještě v našem chování něco změnit? Někdo pokrčí rameny a řekne si: "Já už jsem takový, mám takovou povahu." Jiný trápí svou nespokojeností sebe i své okolí. Dokážeme v našich letech ještě něco se sebou dělat? Vždyť už o sobě víme své, známe se dobře. Ale je tu ještě otázka z druhé strany. Jak známe Boha? Ne jen, co o něm víme z knih, z kázání. Ale lépe: Jak se s ním známe? Kdo koho vlastně hledá? Říká se, že že člověk hledá Boha, ale Bible mluví o tom, jak Bůh hledá člověka. Bůh si vyvolil Abrahama. Bůh oslovuje a povolává Mojžíše, a jak píše papež, hledání člověka vrcholí vtělením: v Ježíši Bůh přichází v největší možné blízkosti k člověku- bere na sebe lidství, stává se člověkem, aniž přestává být Bohem, aby člověka s konečnou platností "našel", totiž přijal ho za vlastního. Toto Boží hledání člověka má pro nás význam přinejmenším ve dvou ohledech. V prvém případě je zdrojem velikého optimismu: jsme-li hledáni samotným Bohem, potom se nemůžeme jen tak ztratit a potom nemůže naše hledání Boha jen ztroskotat na naší neschopnosti. A dále. Toto Boží hledání je výrazem neuvěřitelné Boží lásky: Bůh hledá člověka (hříchem ztraceného!) proto, aby ho zachránil, a ne proto, aby ho potrestal. Nenechme se mýlit tím, že my bychom možná na Božím místě postupovali jinak. Boží spravedlnost se naštěstí té lidské příliš nepodobá.
Skrze Marii k Ježíšovi
Nebude zde řeč o tom, jak skrze nějakou mariánskou pobožnost, skrze nějakou protekci u Panny Marie budeme přijati Ježíšem, jak to někdy lidová zbožnost chápe. Bude zde řeč o tom, že následování Ježíše, proměnu našeho života do podoby skutečných učedníků a skutečných dětí Božích, můžeme a máme udělat právě ztotožněním se s Pannou Marií. Proč? Protože Panna Maria jakožto prvá z vykoupených je skutečně jedinečnou Boží cestou k člověku- a jedinečnou lidskou cestou k Bohu.
Romano Guardini říká: "Láska je aktivní péče růst druhého. A Ježíš na svém životě ukazuje, že láska je absolutní ano vůči Bohu a absolutní ano vůči člověku, tedy bezvýhradné přijetí Boha a bezvýhradné přijetí člověka. Ale jistě je nám jasné, že láska není rozplývání se ve sladkých citech. Že to není pocukrovaná opona, kterou pro tuto chvíli zakryjeme něco nepříjemného nebo se za ni schováme. V Panně Marii se totiž stýká nebe a země. Boží obdarování moc Nejvyššího tě zastíní a lidské uvěření, ať se mi stane podle tvého slova, jak čteme v první kapitole Lukášova evangelia. A právě setkání ve víře je zdrojem naplnění života. Že jste o tom takhle nepřemýšleli? To je možné. Nezapomeňte, že křesťanství přináší dospělé odpovědi na otázky dospělých lidí. A řada hodných křesťanů zná své křesťanství mnohem více z vyprávění dětského, než z vyprávění pro dospělé, kterým je evangelium a učení církve vůbec. Že je v tom případě víra značně neduživá, je celkem pochopitelné.
Ztracené ovce
"Však on si ho Pán Bůh najde!" praví rozezlený podvedený taky-křesťan a k tomu si možná ještě v duchu pobroukává, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a samozřejmě počítá s tím, že jeho nesemelou. Ale existuje ještě jedna možnost, o které čteme v evangeliu, a tu bych považoval za mnohem lepší: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? A když ji nalezne, vezme ji s radostí na ramena... " (Lk 15,4-5a). Ruku na srdce- je snadné tomu věřit? Snad kdyby tu ovci Ježíš hledal proto, aby ji potom exemplárně potrestal, to by odpovídalo našim zkušenostem. Anebo- ať si jde kam chce, ovce hloupá, ale vložit si ji na ramena a nést ji? To opravdu odporuje našemu rozumu a my sami bychom přece tak nejednali! Jenže evangelium není o tom, co a jak děláme my, a ani o tom, co my bychom vymysleli, evangelium je o tom, co si pro nás "vymyslel" Bůh. A ten si vymyslel právě tohle. Každý, zejména starý člověk, je tou odřenou a potrhanou ovcí, která mu stojí za to, aby ji vzal na svá ramena. A jsou tu léčivé masti: svátosti. Takže: necháme se najít? Uvěříme to Bohu?
Svátost pokání
Některé křesťany po celý život provází spíš strach z této svátosti nebo to, že jí nikdy neporozuměli. Jinými slovy: jsou křesťané, kteří se zpovídají a doufají, že se přece jen zlepší, ačkoliv v pokrok ve svém životě více méně nevidí. Jsou křesťané, kteří mají dojem, že nemohou překonat bariéru, která je od této svátosti odděluje. A konečně jsou křesťané, kteří jsou svým neporozuměním od této svátosti na desetiletí odděleni. Ať už patříme tam nebo onam, je dobré se zeptat sebe samých na dvě věci: jestli jsme se dostali k dospělému chápání této svátosti a jestli víme, co nám už v životě přinesla. Protože svátost smíření je především svátostí určenou dospělým. Jinak řečeno: až ten, kdo má plné vědomí své zodpovědnosti, ten, kdo si je zcela vědom jak svých selhání, tak toho, že je nedokáže odstranit vlastními silami, může docenit, co Boží nabídka vykoupení vlastně znamená. Dítě z toho chápe, jen určitou část. To je pro ně jistě užitečné, ale pro život dospělého je to nedostatečné. Tak tedy- pro dospělého nemůže být svátost pokání především "svátostí polepšení (se)", ani svátostí zahanbujícího stresu, a také nemůže být zkouškou paměti, zda si opravdu na všechny hříchy vzpomeneme. Je to především svátost víry. Víry ve velikou uzdravujíc Boží moc, se kterou se setkáváme nejrůznějším způsobem. Abychom jí dobře rozuměli a mohli ji s užitkem slavit, potřebujeme především vědět, že Ježíš přišel kvůli nám, hříšníkům, že je na naší straně, tedy na straně nás, hříšníků. Ne ovšem proti Bohu Otci, ale proti zlu, které si nás hříchem chce podmanit. A dále máme vědět, že jedním z nejdůležitějších úkolů církve není usvědčování hříšníků, ale služba smíření a odpuštění, tedy pokračování v Ježíšově díle osvobození a záchrany. Kromě této víry potřebuje kajícník už jen dvojí: uznat, že hřích je hříchem a něčím, co má z jeho života zmizet. A rozhodnout se k takové změně v životě, která mu umožní se tomu nebo onomu hříchu vyhnout. Což je ovšem něco jiného než pošetilé sliby typu nebudu hřešit, slibuji, že už nikdy to neudělám, a podobně. Je to něco jiného, než vyhýbat se svátosti smíření proto, poněvadž si jsem vědom své slabosti, kterou mám, ale kterou si nijak záměrně nepěstuji. Za těchto okolností má svátost smíření šanci stát se nástrojem Boží lásky, základem našeho růstu, cestou k zakoušení pravdy, že Bůh je milosrdný.
Pokřtěn, biřmován, sycen
Velká většina katolíků má svátost křtu a biřmování stále spojeny s minulostí, nejčastěji se svým dětstvím nebo dospíváním. Mají je uloženy s ostatními dokumenty a s životními památkami v jakémsi důležitém šuplíku a dost. O jejich vlivu na svou vlastní přítomnost jsou většinou pramálo přesvědčeni. A přece- máloco má v lidském životě tak trvalý a hlavně tak zásadní účinek, jako tyto svátosti, uvádějící do křesťanského života, včetně Eucharistie. Ta ovšem pro své opakování má přece jen větší šanci být pochopena, jako něco, co je důležité pro každodenní život. ¨Nicméně křest a biřmování působí stále, a to i u těch, kdo z nějakého důvodu například nový sňatek katolík po rozvodu nemohou k Eucharistii přistupovat. Jak z nich tedy může žít naše víra a naše každodenní životní praxe? Velmi stručně řečeno, nestačí vědět, že jsme byli pokřtěni a biřmováni, je třeba vědět, co se díky těmto svátostem s námi stalo, a co tedy trvá. jestliže nás křest připodobňuje Kristu a včleňuje do Církve- Kristova těla, potom se to týká nás celých, našich vztahů a celé historie našeho života. Biřmování potom toto včlenění dovršuje a otevírá nám (zcela nezvratně) přístup k potřebnému obdarování Duchem svatým. Obě tyto svátosti nám tedy zaručují, že jsme Boží, a že jsme vybaveni k tomu, abychom Boží věci konali. A to navzdory naší křehkosti, hříšnosti, nedokonalosti, váhavosti, protože prostě Boží dary samotné, kterými křest a biřmování bezesporu jsou, nejsou ani nedokonalé, ani nehotové, ale skvělé a námi nezničitelné. Nakonec je tu ještě Eucharistie. Svátost dnes "populární", ale tím není řečeno, že dostatečně pochopená. Snad nejvíce lidí chápe, že je to posila sjednocení s Kristem. To je jistě správné. Stojí za to si uvědomit, co všechno Eucharistie může a má posilovat: naši ochotu nést obtíže, naši ochotu bližním sloužit a přijímat je, naši jistotu, že nás Bůh miluje- tedy naši víru. Naši víru, že patříme jako živé údy do Církve, a že je to velká výhra pro celý náš život.
Co je přede mnou nebo spíš co je za mnou?
S tím si někteří lidé dělají velké starosti, s otázkou co je před nimi. Jiní na to pro jistotu nemyslí, protože se toho v koutku srdce bojí. Pro křesťana jsou ale v jeho budoucnosti důležité dvě věci: vědomí, že celá budoucnost (i jeho) je v podstatě Boží, a vědomí, že Bůh sám je konečným cílem celého jeho životní plahočení, hledání a obrácení se. Pro dobře živou víru je ale důležité dívat se také na to, co je za námi, na minulost. Ne tak, jak to někteří dělají, že totiž znovu přehrabávají kompost své minulosti a opět a opět se ujišťují o tom, že elementy jejich kompostu opravdu nevoní...Minulost našeho života, to nejsou jen naše nezdary a promarněné šance. Minulost našeho života, to jsou také skvělé Boží dary, všechna Boží odpuštění, která nám byla darována, trpělivá a účinná Boží práce s nimi. Pokud si toto uvědomíme, máme takřka nekonečnou řadu důvodů k naději a takřka nekonečný seznam věcí, za které můžeme Bohu děkovat a chválit ho. A to si ještě navíc můžeme připomenout mnohé zlé věci, od kterých nás Bůh zřetelně ochránil, zlé cesty, na které nás nenechal v naší hlouposti vejít nebo na nich setrvat, zlé následky našich chyb, které nakonec na nás nedopadly...Je to zpravidla všechno dohromady velké bohatství, které svědčí o Boží lásce, a které může a má posilovat naši víru.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com