Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Svatý zázraků a lásky; život sv. Františka z Pauly, kterou napsal Antonio Castiglione, a kterou před lety vydal tiskový apoštolát A. M. I. M. S....
Neobvyklá plavba
Dva soudci z Milazza v sicilském průplavu přišli do Paterna, aby vyhledali Františka, a oznámili mu své přání, aby se s nimi odebral na Sicílii a také tam postavil kostel a založil klášter. Vzal s sebou svého věrného bratra Paula a bratra Jana a vydal se na cestu. Nebrali si s sebou nic, ani jídlo, ani peníze. František měl jen svou hůl a v srdci hodně důvěry. Dobrý Bůh odměnil jejich důvěru dalšími zázraky, které nám poví jeden z mnoha svědků, kteří svědčili při příležitosti jeho kanonizace.
Když se naši tři poutníci dostali do blízkosti průplavu, potkali devět tuláků. František si na nich chtěl vyprosit trochu chleba. Na jejich protesty, že oni nemají ani kůrku, řekl František rozhodně: „Dejte mi váš ranec, protože si jsem jist, že uvnitř je kousek chleba.“ Když otevřel ranec, byl uvnitř horký chléb, z kterého se ještě kouřilo. „Tento mnich je svatý,“ řekl jeden z tuláků, protože věděl, že uvnitř opravdu nic nebylo. Všichni začali jíst ten chléb, který František požehnal, a vůbec ho neubývalo. A po tři dny je tuláci následovali a stále jedli ze stejného bochníku. Když došli k moři, František se chtěl nechat převézt lodí od jistého Petra Kolose, majitele lodi, ale ten mu řekl: „Zaplať mi, mnichu, a já tě převezu!“ František odpověděl: „Převez mě pro laskavost Boží.“ A majitel opět: „Zaplať, a převezu tě na Sicílii.“ František se o kus vzdálil, poklekl, obrátil oči k nebi, požehnal moře, posadil se na svůj plášť a vlny a vítr ho odnesly na druhý břeh. Tento zázrak se stal 4. dubna léta Páně 1464. Od toho dne byl každý večer vidět na břehu, kde se stal zázrak, muž, který plakal horké slzy nad svou vinou a jeho oči toužily znovu vidět světce, jak pluje na svém plášti po moři.
Po cestě do Milazza vrátil život jednomu muži, který už byl tři dny mrtvý.
Město mu připravilo velkolepé uvítání a mnoho nabídek na ubytování v těch nejbohatších rodinách města. Ale světec odmítl a šel se uložit do nemocnice mezi chudé a poutníky. Jeho hlavní myšlenky patřily výstavbě kostela a kláštera podle přání lidí. A jako všude jinde, tak i tady se vše uskutečnilo.
Jeden trám, který měl přijít na střechu kostela, byl moc krátký. František ho vzal do rukou a před očima udivených dělníků ho natáhl na požadovanou délku, jako by byl z gumy.
Znamením kříže nad zkaženou vodou z ní udělal vodu čistou a pitnou. Pak se obrátil na přítomné a řekl: „Buď požehnán náš Pán, který nás vždy vyslyší. Ale pamatujte si, že až lidé postaví cisternu na dešťovou vodu, voda ve studni bude jako dřív.“ Zázrak trval 14 let. Po třech letech působení na ostrově se František vrátil do rodné Kalábrie.
Rozkaz k zatknutí
V době svatého Františka byla Kalábrie součástí neapolského království a na trůnu seděl Ferrante I. František nabýval stále větší popularity v celém království, což vadilo králi. František mu totiž ve svých dopisech psal o chudobě lidu a o tom, jak špatně vládne. Jeho zášť vůči světci rostla a rozmohla se i mezi královými přívrženci, kteří ho pak vykreslili jako muže stavícího se na odpor, vychytralce a odpůrce vlády. Král se rozhodl vyslat do Kalábrie posly, aby Františkovi pohrozili tím, že nechají zbořit všechny kláštery, které založil.
František je vyslechl v tichosti a potom pokorně odpověděl: „Nikdy jsem si nemyslel, že svým chováním odporuji zákonům krále, pokud byly v souladu s těmi Božími. Jestli jsem založil nějaké kláštery, bylo to jen se souhlasem Kristova vikáře zde na zemi, Sixta IV., a s povolením arcibiskupa v Kosence. Nikdy jsem nepodceňoval našeho krále, kterému jsem vděčný za pomoc při stavbě kláštera v Paule, a neumím si vysvětlit tuto jeho změnu v chování vůči jednomu chudému a pokornému mnichu. A proto chci poprosit pokorně Jeho Veličenstvo, aby mi dal odpuštění, tak jak mi ho dal už nebeský Otec.“ „Toto je evidentní vzpoura!“ vykřikli poslové.
Mezitím Františkovi pomocníci začali stavět klášter u samých bran Neapole, bez povolení krále, ale s povolením biskupa a s jeho požehnáním a za velikého ohlasu lidu. Král poslal svého syna na místo stavby kostela, aby odehnal všechny dělníky, a zároveň poslal svého drába, aby Františka zatkl a přivedl ho v poutech. „Rychle uteč a zachraň se,“ radili mu přátelé. „Bratři,“ odpověděl, „my všichni jsme v Božím domě, On ví, jak nás ochránit. Jestli chce, abych byl zatčen, oslavme jeho vůli, a jestli nechce, žádná lidská síla mi nemůže zkřivit ani vlas na hlavě.“
A všem rozladěným věřícím opakoval: „Nemějte strach, moji drazí, to si jen ulevuje samo peklo, konečné vítězství ale patří Bohu.“ Vojáci prohledali celý klášter, rouhali se a nadávali, brali jméno Boží nadarmo, ale po Františkovi nebylo ani stopy. Několikrát kolem něho prošli, když klečel u oltáře v hluboké modlitbě, ale neviděli ho. František se stal neviditelným. Jeden dělník, který pracoval na stavbě kláštera, řekl veliteli vojska: „Jak to, že jste Františka neviděli, když jste kolem něho několikrát prošli?“ A vzal ho do blízkosti světce, který se mezitím zviditelnil. Velitel zaplakal, poklekl a prosil o odpuštění. „Bratře, vstaň a neměj strach, protože tys jen plnil příkazy krále. Vrať se k němu a řekni mu, že má malou víru, a jestli chce, mohu mu pomoci. A aby upravil zákony, jinak on i jeho dům budou potrestáni.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
15 Kč + poštovné na adrese: A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
