Nabízíme příběh k zamyšlení...
Jeden muž se živil tím, že sestupoval každý den do podzemních štol, aby tam doloval sůl. Nosil s sebou motyku a lucernu.
Jednou, když se vracel na povrch, v místě, kde byl tunel křivolaký a nepohodlný, mu lampa vyklouzla z ruky a rozbila se.
Prvním horníkovým pocitem byla úleva. Pomyslel si: "Konečně! Už nepotřebuji tu lampu. Pořád ji musím vláčet s sebu a dávat pozor, kam ji pokládám, musím na ni během práce stále myslet. A teď mám o jednu překážející věc míň. Hned se cítím svobodnější. A pak...
Vždyť touto cestou chodím už léta, určitě se neztratím!"
Ale brzy se přesvědčil o opaku. Ve tmě bylo všechno jiné. Udělal několik kroků a narazil na stěnu tunelu. Podivil se: "Že bych nešel správně? Jak jsem mohl tak brzy zabloudit? Pokusím se vrátit zpátky." Ale místo toho skončil na břehu jezírka, do kterého stékaly všechny vody."
"Není sice hluboké," přemýšlel, "ale jestli do něj takhle potmě padnu, jistě se utopím."
Spustil se na zem a začal lézt po kolenou. Nohy i ruce si úplně rozedřel a do očí mu vhrkly slzy, když zjistil, že vlastně postoupil jen o pár metrů, a že je zase na místě, odkud vyšel.
A smutně si vzpomněl na svou lucernu.
Nezbylo mu než pokorně čekat, že pro něj někdo sestoupí do podzemí, bude ho hledat a přinese světlo, aby našli správnou cestu.
"Světlem pro mé nohy je Tvé slovo, osvěcuje moji stezku. Kam tvá slova proniknou, tam vchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti."
(žalm 119)
Zdroj: Příběhy pro potěchu duše, Autor: Bruno Ferrero, str. 81-82
