Pán Ježíš vstupuje do Jordánu a nechává se pokřtít.
Nabízím zamyšlení o.Jana k tomuto dni.
Při čtení dnešního úryvku jsem si vzpomněl na jednoho člověka, který se ptal: „Kdy se
stává člověk křesťanem?
Při obřadu křtu, o kterém jako nemluvně ani neví? Nebo až když
vyroste, seznámí se s křesťanstvím a naučí se modlit? Nebo, jak říkají některé letniční církve,
až po přijetí Ducha svatého?“ To je zajímavá otázka. Jak na ni odpovědět?
Můžeme říci, že od křtu patříme Kristu, který nás přijal za vlastní a jsme tedy
křesťané.
Ale víra je vztah. A ve vztahu záleží na postoji obou partnerů. Abychom nebyli jen
poloviční křesťané přijatí Kristem, je potřeba pro plné prožívání křesťanského života
přijmout Krista i z naší strany. A to není snadný úkol.
V dětství jsme s úkoly odkázáni na pomoc rodičů. Při křtu rodiče a kmotři slibují před
Bohem, že svěřené děti přivedou k víře. To znamená k poznání a přijetí Ježíše Krista, Božího
Syna a Spasitele. To je snad největší úkol, jaký na sebe může člověk na světě vzít.
A jednoho
dne z tohoto slibu bude každý skládat účty. A bude veliký rozdíl, jestli pak bude moci říci:
„Pane, udělal jsem/udělala jsem, pro víru svých dětí všechno, co bylo v mých silách.“
Nebo
bude muset přiznat: „Čas utekl a já jsem pro víru a spásu dětí, které mi byly svěřeny,
neudělal/neudělala, co bylo potřeba. Přivedli jsme děti do světa hříchu a smrti a neukázali
jim cestu k odpuštění a věčnému životu.“ To by bylo velice smutné zjištění.
Co dělat pro to,
abychom si jednou nemuseli vyčítat, že jsme nesplnili poslání, ke kterému jsme se před
Bohem zavázali?
Pokud máme někoho vyučovat ve víře, sami ji musíme žít. Být křesťanem znamená
patřit Kristu, a to nejen na papíře.
Jeden člověk slyšel tuto výtku a obhajoval se: „Buďte rád,
že chodím na mši aspoň v neděli.“ A dostal odpověď: „Týden má 168 hodin. Je hezké, když
jednu věnujete Bohu, ale co těch 167? A za rok je to 52 hodin z 8736. Myslíte, že to stačí?“
Jít jednou za týden do kostela nestačí.
Je potřeba žít s Kristem a pro Krista každý den,
každou minutu svého života. Ne vždy se nám to daří.
Jeden podnikatel říkal: „Víte pane faráři,
já nemám na kostel čas, ale přispěji nějaké peníze, tak se za mě pomodlete.“ A kněz mu
odpověděl: „Co je platné dítěti množství hraček, když si nemůže hrát s rodiči? Jak pomůže
důchodci hromada pohlednic, když si nemůže povykládat se svými dětmi či vnoučaty?
To nejcennější na vztahu je být spolu. A to platí i pro vztah víry. Bůh, víc než naše dobré
skutky, chce nás.“
Přebývat s Bohem, mluvit s ním o všem, co prožíváme, radovat se i plakat v jeho
blízkosti. To je víra. Věřit, znamená, žít s vědomím, že Pán je tady a má o mě zájem, protože
mě miluje. Raduje se z každé chvilky, kterou mu dám, z každé myšlenky a slůvka, které mu
věnuji. To je křesťanství.
Takto když budeme žít, budeme dobře vychovávat sebe i své děti,
budeme povzbuzením pro věřící a inspirací pro ty, kdo ještě Boha a Ježíše neznají.
Není to snadné. Ale jsme tady pro to, abychom se to naučili. V tom je podstata
křesťanství. Poznat skrze Krista Boha, prožívat víru v něho jako živý vztah, a tak se připravit
na věčnost. Prosme při dnešní mši svaté, ať se tak v našich životech stane. Amen.
