Adventní čas nám dává možnost ztišit se před Pánem a být plný očekávání.
Nabízím promluvu z 2.adventní neděle.(Lk 3,1-6)
...Když se řekne poušť, představíme si většinou rovnou, mírně zvlněnou písečnou pláň.
Ale poušť ve Svaté zemi je plná vysokých kopců a hlubokých proláklin. Není to žádná rovinka
vybízející k pohodlné procházce, ale nehostinná pustina, kterou se dá projít jen s vypětím
všech sil.
A tato poušť je symbolem lidského života, který se jí někdy podobá. I v lidském životě
jsou vrcholy a propasti. Jednou jsme nahoře, pak zase dole. Vést život plný zvratů je náročné
a vysilující.
A pomáhat lidem, kteří takový život vedou je ještě náročnější. Nikdy nevíte, v jakém
rozpoložení je zastihnete a jak se k vaší pomoci postaví. Své o tom ví mnozí rodiče, kteří se
potýkají s malými i dospívajícími dětmi. Jak by byli rádi, kdyby se jejich děti zklidnily a dalo se
s nimi rozumně promluvit.
A takové přání můžeme přisoudit i Bohu, který pozoruje náš život. Vidí, jak jsme jeden
den zbožní, ale druhý den už na něho nemyslíme. Vidí, že když něco potřebujeme, tak si
na něj čas uděláme. Ale když se nám daří lépe, obrátíme se k němu zády. Vrcholy zbožnosti
se střídají s propastnou bezbožností.
I proto zaznívá prorocká výzva: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé
údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán...“
Nebuďte náhle přehnaně zbožní, když něco potřebujete, ani nezapomínejte na Boha,
když se vám vede lépe. Přebývejte s ním každý den jako s milující a milovanou bytostí, jako
s přítelem, v jehož blízkosti vám je dobře. Povídejte si s ním, probírejte život, hledejte
inspiraci. Bez náhlých rozchodů a okázalých kajících návratů. Ty se někdy na počátku vztahu
vyskytují, ale časem mají přerůst ve věrnost a každodenní blízkost. Ta je pro nás nesmírně
důležitá. Proč? Protože nás činí krásnými lidmi.
Hezky o tom hovořil jeden fotograf při
povídání o focení hvězdné oblohy. Říkal:
„Člověk se musí v noci vypravit na opuštěné osamělé místo, kde ho neruší světla světa
a tam pokorně čekat na příhodný okamžik, kdy se rozestoupí oblaka. A když se ve správnou
chvíli zmáčkne spoušť, krása nebe se zaznamená na snímač přístroje. A čím je snímač citlivější,
tím více nebeské krásy pojme.“
Je to hezký obraz.
I duše člověka byla stvořena proto, aby se v ní zrcadlila krása Boží
a krása nebe. Aby tomu tak bylo, je potřeba se k Bohu a k nebi nasměrovat a v příhodný
okamžik mít připravené srdce. A to se snadněji podaří tomu, kdo věrně žije v Boží blízkosti.
Kdo je denně připraven, ten nepromešká vzácné chvíle kdy Bůh odhaluje svoji tvář, kdy nás
proměňuje, činí krásnými, dává nám odvahu a sílu k dobrému životu...
P.Jan Richter
