Ježíš nám dal Eucharistii jako pokrm na cestu.
Neustále hovoříme o tom, že máme kráčet životem s Ježíšem. Jenže být jeho učedníkem a následovat ho po celý život může být náročné.
Občas mu říkám:“ Můj Pane, běžíš moc rychle, zpomal trochu, já ti nestačím. Sotva popadám dech.“
Ale Pán mi odpovídá:“Jen pojď, přidej.“
Abychom mohli Ježíše následovat, potřebujeme být silní a vytrvalí.
V životě často prožíváme nejrůznější boje a utrpení. Někdy musíme učinit rozhodnutí, která jsou v rozporu s našimi plány a od toho co si přejeme, se značně odlišují.
Také musíme bojovat s nepřítelem, který se nás snaží oklamat a svést na scestí. Mnohdy si připadáme opuštění a odmítnutí. Pohled na Ježíše se nám snadno rozplyne před očima. Uvědomujeme si, že často ztrácíme odvahu a potřebujeme posilu, abychom vůbec byli schopni v cestě pokračovat.
Svatý Augustin obohatil vnímání Eucharistie touto úvahou: když jíme obyčejnou stravu, jídlo se v našem těle mění a stává se jeho součástí. Z jídla se tedy stává mé tělo a má krev.
Když ale přijímáme Ježíše v Eucharistii, účinek je naprosto opačný. Pokrm se nestává součástí mého těla, ale Ježíš mě proměňuje v sebe.
Když přijímám Eucharistii, měním se v Ježíše. Přijímáním Eucharistie se stále více uskutečňuje to, o čem píše svatý Pavel:“Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
(Gal 2.20)
( P.Elias Vella – Síla Eucharistie )