Jsou-li vaše hříchy jak šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna. ( Izajáš 1,18)
V 18 letech odhazuje svou zbožnou masku a opouští dům svých rodičů, kde se četla Bible a kde se modlí k Bohu. Chce být svobodná a užívat si život.
Brzy ji znají v každé diskotéce. Okruh jejích přátel je stále větší. To velké štěstí sice ještě chybí, ale to jistě ještě přijde, myslí si.
Otěhotní. Nu, dobrá, vždyť je mnoho matek, které samy vychovávají své děti, tak tragické to není, namlouvá si. Avšak s malým dítětem už není in.
Stále častěji cítí osamělost.
Místo velkého štěstí ze svobody prožívá jednu krizi za druhou. Takto si život nepředstavovala.
Když nemůže spát, přicházejí jí na mysl verše z Bible, které slyšela dříve. Je snad na tom něco víc, než si myslela ?
Po roční přestávce opět otevírá Bibli. Pohled jí padá na verš z 1.kapitoly Izajáše, na náš dnešní verš! Ten se přesně hodí na ni.
Hříchů nahromadila dost.
Oné noci poprvé ve svém životě před Bohem upřímně pokleká a vyznává Mu své viny.
Je to, jako kdyby se jí ze srdce odvalil velký kámen. Bůh jí odpouští pro Ježíše, jenž také za ni a za její hříchy zemřel na kříži.
Druhého dne telefonuje svým rodičům jako ztracená, ale obrácená dcera.
Nyní nalezla pravé štěstí, ačkoli následky její cesty prostě nezmizí.
Jak je dobré, že se nyní smí opírat o Toho, jemuž svěřila svůj život.
