Taky si někdy říkáte, že už nezvládnete to co dříve? Že tomu tak není, jsem poznala na společné pěší pouti do Hlubokých Mašůvek.
Letos na jaře přijela na dovolenou moje rodná sestra Adélka. Loni složila slavné sliby v jednom cisterciáckém klášteře. Domů přijela po dlouhých sedmi letech.
Na sobotu připadla pravidelná měsíční pouť v Hlubokých Mašůvkách. Hned navrhla, že bychom mohly jít z našeho rodného domu pěšky, tak jak jsme chodívaly za „mlada". Její návrh mě hodně lákal. Zároveň mě ale napadaly myšlenky, jestli je to rozumné. Z našeho domu do Mašůvek je to asi 20 km. Naposledy jsem šla tuto pouť pěšky v r.1995. Od té doby jsem přibrala pár desítek kilogramů a přidaly se nějaké zdravotní problémy. Představa, že budu muset vyšlapat gránický kopec ke kostelu sv.Mikuláše mě děsila. Sestra mě povzbuzovala, že to zvládnu a že v dnešní době mobilů přinejhorším zavoláme manželovi a ten pro nás přijede.
V sobotu dopoledne, s dostatečným časovým předstihem, jsme vyrazily. Na cestu nás mamka vybavila hůlkami, šátkem na hlavu, svačinou, pláštěnkou. U první kapličky nad Šatovem, jsme svěřily naši pouť do ochrany Panny Marie.
Naše cesta vedla kolem popické kapličky zasvěcené Panně Marii Bolestné, kde jsme si udělaly menší zastávku.
Potom následovaly Konice a lesem jsme došly k řece Dyji, kde jsme musely vyšlapat můj obávaný kopec ke sv.Mikuláši. Přesně ve chvíli, kdy jsme přišly pod kopec, jel tudy turistický vláček, který zde staví a který by nás mohl vyvést ke kostelu. Hned jsem navrhla Adélce, že se svezu a nahoře na ní počkám. Ona však nesouhlasila. Místo toho mě povzbudila:"To zvládneš, běž pomalu a hlavně nezastavuj!"
Kupodivu jsme byly asi za čtvrt hodiny nahoře. V kostele sv.Mikuláše probíhala právě výstava o matce Vojtěše Hasmandové. Udělaly jsme si tedy zde delší přestávku. Potom stačilo již jen projít městem Znojmem do Přímětic. Z Přímětic do Hlubokých Mašůvek je silnice lemovaná kapličkami , které znázorňují sedm radostí Panny Marie.
Když jsme spatřily špičku kostela v Hl.Mašůvkách, byla jsem moc ráda. Do Hlubokých Mašůvek jsme dorazily dvě hodiny před začátkem pouti, takže jsme si mohly odpočinout a v klidu si projít poutní místo.
Během cesty jsme se společně modlily, povídaly si, vzpomínaly a mlčely. Já jsem si uvědomila, že pokud má člověk někoho, kdo jde s ním byť jen kousek cesty životem, zvládne věci, o kterých si myslel, že jsou nemožné.
Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou. 1 Te 5,11
