Miniúvaha P.Jiřího Mikuláška.
Maminka je doma s malým dítětem. A má se co otáčet. Pere, vaří, umývá nádobí a občas mrkne na koberec, kde si hraje její maličké.
To ji nenechá nikdy dlouho v klidu: má žízeň, potřebuje se vyčůrat nebo chce pohladit a pochovat, když se udeří a bolí to.
Ale někdy přijde jenom tak. Vyšplhá mamince do klína, obejme ji nebo se jen tak schoulí.
Nic neříká, ani nic nechce. Ani maminka nic neříká. To jsou ty nejkrásnější chvíle. Rozhovory beze slov. Jsou spolu a je jim dobře.
Podobně by to mělo být i s naší modlitbou. Měli bychom vědět, že Bůh je stále někde nablízku a že za ním můžeme kdykoliv přijít se svými prosbami, bolístkami i strachy.
Že můžeme ale také přijít jen tak a nic neříkat. Schouleni do jeho milující náruče můžeme prožívat jeho blízkost. To je ta nejkrásnější modlitba.
( Z knihy - PŘICHÁZÍ KRÁL)
