Před nedávnem jsem stála v našem kostele v řadě ke svátosti smíření. Přede mnou byla jenom jedna paní. Bylo mi divné, že mše svatá začne už za patnáct minut a pan farář nikde, přitom chodí zpovídat tři čtvrtě hodiny přede mší svatou. Za chvíli přišel jiný kněz. Paní, která stále přede mnou odešla se slovy, že mám jít, že ona chodí jenom k místnímu panu faráři. Bylo mi z toho smutno, ale zároveň jsem si vzpomněla i sama na sebe a na to, jak jsem se nedávno chovala ze strachu.
Když jsme začátkem roku dostali přihlášky na terciářské exercicie, přemýšlela jsem, jestli tam mám vůbec jezdit, jestli nemám jet raději na exercicie, které pořádá Fatym. Vyřešila jsem to „šalamounsky“. Poslala jsem přihlášku na poslední chvíli a řekla si, že pokud mi termín nepotvrdí, pojedu do Prosiměřic.
K mé nespokojenosti mi přihlášku potvrdili.Čím více se blížil termín odjezdu, střídali se pocity radosti, ale i obav a strachu. Jaké to letos bude, nebude tam moc lidí, s kým budu na pokoji …. V den odjezdu jsem zjistila, že mám zablokovanou platební kartu a nedostanu se k penězům. První myšlenka byla, tak přece tam nemám jezdit. Potom jsem si ale řekla, že co nic nestojí, za nic nestojí. Zašla jsem do banky a problém vyřešila.
Na pokoji jsem byla s Lenkou, kterou znám z našeho společenství v Brně. Hned jsme se spolu domluvily, že budeme dodržovat mlčení. Je zvykem, že otec přinese papír, kam se může každý zapsat na určitý den a čas k rozhovoru, ke zpovědi. Byla jsem vedena k tomu, že je dobře, když si člověk udělá na exerciciích generální zpověď za uplynulý rok. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem z toho strach a tak jsem začala Bohu klást podmínky. Řekla jsem: „Dobře, já se teda půjdu zapsat, ale musí být místo v pátek navečer, protože dřív se nenachystám.“ Pěkně jsem si počkala, až už byla většina zapsána. K mému překvapení bylo místo v pátek večer.
Přednášky, které měl otec, byly o putování člověka, o jeho kořenech, lidech se kterými se setkává… Otázky, které nám dával, mi pomohli podívat se na můj život z jiného pohledu a i udělat přípravu na svátost smíření. Ve čtvrtek jsem začala být víc nervózní a přemýšlela jsem, že by bylo rozumnější jít ke sv.smíření až po exerciciích k otci, který mě vede a zná mě a určité věci je lepší probrat s ním. Otevřela jsem řeholi našeho třetího řádu, kterou jsem si vzala s sebou zrovna tam, kde se píše, že terciář uznává karmelitány za právoplatné duchovní vůdce a nechává se jimi na cestě doprovázet. Na to jsem měla pro Boha hned argument, že to nepopírám a že jsem přece nakonec tady.
Čím více se blížila hodina, kdy jsem měla přijít na řadu, tím jsem byla nervóznější, můj strach rostl, připadala jsem si naprosto nepřipravená... Prosila jsem Boha, aby mě oslovil a otevřela jsem písmo svaté. Stálo tam: „Chcete opovrhnout Božím milosrdenstvím?“ Hned jsem měla odpověď, že ne, že si jenom počkám a otevřela jsem zase naši řeholi. Stálo tam: „Jsou pohotoví setkat se s Pánem a přijmout jeho Slovo.“ Na to už jsem nic neřekla. Pomodlila jsem se k Duchu svatému a šla. Ze začátku jsem měla velký strach a byla nervózní, vše ze mě postupně spadlo. Po rozhřešení jsem pocítila nádherný pokoj, radost.
Z exercicií jsem odjížděla radostná a vděčná. Vděčná Bohu za to, že mě nenechává v klidu, že má se mnou velkou trpělivost, že ke mně promlouvá.
Každý z nás mívá strach, obavy, hledá lidské logické řešení, má svoje důvody proč to má být takto a proč to nemůže být jinak. Nechme se Bohem vést, naslouchejme mu a přijímejme jeho Slovo.
Nenechte se svými strachy spoutat. Onu paní jsem viděla v našem kostele po týdnu a opět zpovídal jiný kněz, i tentokrát odešla.
Ve svátosti smíření jde o naše setkání s Bohem. Je to On sám, kdo tam na nás čeká. Proste Boha, aby Vám dal zakusit svoji blízkost v této svátosti a svoji milosrdnou lásku, s kterou nás přijímá, s kterou na nás čeká.
