
Dnes máme veliký a radostný svátek: Slavnost seslání Ducha svatého; toho Ducha, v němž jsme byli pokřtěni; toho Ducha, který nás chce vést až do Božího království. Jsou to vlastně narozeniny Kristovy církve.
Dnešní den má být pro nás křesťany dnem veliké radosti: dnes se má na nás naplnit slib Kristův, že nás nenechá sirotky: Kristus dnes přichází, aby nás obydlil svým Duchem síly a moudrosti, Duchem radosti a důvěry.
Přichází, aby se dnes zjevil nám. Přichází a naše srdce se má dnes naplnit tou radostí, kterou nám nikdo nemůže vzít.
Potřebujeme se k tomu na chvilku zastavit, soustředit a otevřít, přijmout Ducha božího dětství, který by v nás volal: “Otče náš, já v tebe věřím; Otče, já v tebe skládám svou naději a důvěru.
A slyšme též Otcovu odpověď, s kterou se k nám sklání: “Ty jsi můj milovaný syn - dcera, v tobě jsem našel zalíbení.”
Tak jako Duch Boží sestoupil na Marii a dal vzniknout Tělu, tak dnes nabízí totéž nám. Všem nám, všem, co je nás na světě.
I skrze nás, dnešní lidi se chce stát Boží láska lidskou skutečností v této době, v této společnosti, v tomto prostředí.
Jen uvažme: nevíme sice, kolik lidí dnešní generace přijímá jako Maria Ducha Božího. Nevíme přesně, kde všude na světě a v kom je právě Duch Boží při díle lásky a vykoupení, ale víme, že působí v mnohých, nejen křesťanech, kněžích, biskupech, laicích, ale i v mnohých mimo církev, v mnohých jinověrcích, v mnohých nevěřících, ve všech, kdo boží lásce neodporují.
Mnohokrát jsme jej už viděli při díle:
v umělcích především, ale také
v mladém chlapci, plném rozpačitosti, který má přesto jednu skálopevnou jistotu: bude knězem;
v člověku, který se doví, že zhoubný nádor v něm začal své dílo a mužně se připravuje na věčnost, aniž by slovem znepokojil rodinu a přátele;
v člověku, který bez váhání nasadí život pro jiné;
v události, která jako blesk změní běh věcí k dobrému;
v člověku, který se vydal na cestu ke zpovědnici.
Duch Boží je u díla, nepřestává ve světě působit ani dnes - to je dnešní evangelium. Někdy to působení je vnitřní, hluboko pod povrchem, neviditelné a nepostižitelné, někdy se stane zjevným, propukne na venek jako ohňostroj, otřese dějinami nebo jednotlivcem, jehož se to týká. Ale to bývá jednou za život - jako u apoštolů; -
jinak vane Duch Boží neustále, ale jako jemný vánek.
Vane, kde chce, sotva postižitelně, - a přece životodárný, přece vždy působící, přece mocný. Láme odpor, odstraňuje překážky, zasypává příkopy, bourá přehrady.
Otevřu se dnes tomuto Duchu Synovství Božího i já - ty?
Stanu se též synem Božím - dcerou Boží? To je kardinální otázka naší existence.
Chtějme to, prosme o to; - řekněme své Fiat, staň se, jako Maria.
( P.Simajchl - Cestou do Emauz )