Krátké zamyšlení nad liturgickým textem dnešního dne - čtvrtek 7.velikonočního týdne.
...Tam, kde se člověk modlí, tam se dotýká nebe. Modlitba nebe otevírá. Dostáváme se do přítomnosti Boha.
Kdybychom měli před sebou hodinu života, co bychom dělali? Modlili se za odpuštění, uzdravení ?!
Pán Ježíš před utrpením se modlil za všechny! I za nás, aby člověk byl zachráněn!
Prosí o jednotu mezi námi.
Ale v čem je jednota mezi námi lidmi, když každý je originál vycházející z Boží ruky?
Má to být jednota v LÁSCE, která vychází z Otce i Syna.
Těžko můžeme být jednotni ve světě, ale máme být jednotni v rodině, farnosti, vesnici. A mějme k lidem lásku, úctu.To se projevuje vděčností, slušností.
Kdyby to bylo ve světě, nebyla by žádná válka.
Když lidé mají rádi Pána Boha, mají rádi i druhé lidi, pokud je ta láska opravdová a upřímná.
Máme být Boží láskou naplněni a rozdávat ji!
Když se modlíme, neznamená to,
že se Boží vůle bude měnit podle našich představ. Že já budu Pánu Bohu diktovat, co má dělat, ale že
JSEM S NÍM.
Že jsme s Ním ve vztahu rádi, že Mu vše svěřujeme do Jeho vůle.
Pomalu končí doba velikonoční a slavnost Seslání Ducha svatého je vyvrcholením celé této doby.
Ať jsme tedy plni Ducha svatého a jsme schopni vyjít k ostatním lidem a vytvářet tam s nimi jednotu...
PMP 24.5.2012
