Odpouštět je velmi obtížné. Odpuštění někomu, kdo nás napadl nebo
urazil, instinktivně cítíme jako slabost, jako frustraci, a dokonce pokoření. Jen milosrdenství ale zachraňuje.
Odpuštění cítíme, jako bychom
se vzdali svého dobrého práva.
Vzdáváme se práva druhému oplatit,
vyvinout na něho tlak, i když
nám vnitřní hlas říká, že si to zasloužil.
Odplatit dobrem těm, kteří
nám způsobili zlo, nepokládáme
to konec konců za slabost, i když
nám to ukládá evangelium? Nevnímáme
to, jako by se bezpráví dávala
přednost? Nedáváme tak zlu podnět,
aby dále pokračovalo?
Z tohoto důvodu se nám jeví jako
oprávněné jednání: odpustíme,
ale jen tomu, kdo uzná způsobené
bezpráví a požádá nás o odpuštění.
Na to však musíme odpovědět:
takové jednání je nesprávné. Odpuštění
musí být jednostranný akt. Právě
proto se z pohledu tohoto světa
jeví jako znamení slabosti, ale v Božích
očích je to naopak znamení síly.
Svatý Pavel právem poukazuje
na zkušenost, kterou nemůžeme
přehlížet: Boží Syn nečekal se svým
odpuštěním na naši lítost a tím méně
na to, až se staneme svatými.
Milost evangelia stojí jednoznačně
v protikladu k naší lidské logice:
když jsme totiž byli ještě zcela
slabí, Kristus v Bohem určený
čas zemřel za naše hříchy. Důkaz,
že nás Bůh miluje, spočívá v tom,
že za nás zemřel, ještě když jsme
byli hříšníci.
V tom je moc lásky: poráží zlo
dobrem. Odpuštění je cesta mého
obrácení, milosrdenství cesta mého
zachránění. A jaké je to odpuštění:
odpuštění slíbené na kříži! Zachraňují
mě Ježíšova zranění, která
jsem mu způsobil.
Někdo může nyní namítnout:
když přijímáme svátost pokání, musíme
vzbudit lítost a dobré předsevzetí.
Není to důkaz, že lítost nad
chybou je nezbytným předpokladem
pro odpuštění? To přirozeně
souhlasí. Ale při bližším pohledu
se zde jedná o přijetí již uděleného
odpuštění. Bůh nám totiž nabízí
své odpuštění bez předběžných
podmínek.
Kromě toho je to vážná pastorační
a duchovní otázka. Často
jsme lidem říkali, že Bůh nám stále
odpouští, a lidé si z toho vyvodili,
že se nemusí zpovídat ani obrátit.
Obávám se, že výsledkem je
spíše vlažná prostřednost než zářící
svatost. To je typický příklad pro
polopravdy, ze kterých se vyklube
totální omyl.
To, že je nám nabízeno odpuštění,
je jedna věc, že ho přijímáme,
je druhá věc. Když zpovědník
zjistí, že kajícník sice své hříchy
vyznává, ale nemá vůbec v úmyslu
se od nich odvrátit a změnit své
srdce, může mu dát sice požehnání,
nikoliv však absoluci, rozhřešení.
To by byl formalismus bez účinku.
Nesmíme zapomínat: Satana
a zatvrzelé hříšníky nepřivedla
do pekla skutečnost, že hřešili více
než ostatní, nýbrž to, že nemají
lítost.
Použijme nyní tato kritéria
na naše mezilidské konflikty: Není
mým úkolem změnit srdce nepřítele.
Jsem povolán k tomu, abych
se za něho modlil a přes to všechno
ho miloval. Jinými slovy, mým
úkolem je změnit moje srdce. Nečekám
na to, až druhý přede mnou
padne na kolena. Nenáleží mi také,
abych ho svou odpouštějící dobrotou
pokořoval. Neprožívám již předem
den, kdy konečně přizná své
chybné jednání. Ale také tím nepopírám
to zlé, co mi učinil. Já
však také neztotožňuji to, co učinil,
s tím, čím je.
Jako Boží dítě a ubohý hříšník
daruji své odpuštění, přinejmenším
vnitřně, nebo slovem, či gestem,
když je to možné. Toto moje
odpuštění je ryzí dar. Ten druhý má
svobodu, jak s tímto darem naloží,
zda ho přijme, nebo ignoruje, nebo
odmítne.
Já však jsem přesvědčen:
Z dlouho dobého hlediska zvítězí
milosrdenství.
VISION 2000 – 6/2009
Překlad -lš-
