Každý hřích narušuje vztah - k sobě, k druhým i k Bohu. Tehdy nepřijímáme Boží milosrdenství, pýcha nám brání žít s Bohem, jsme neochotni něco změnit. Máme ve svém srdci chaos, který si nepřiznáme.
Bůh nám však nabízí milost svátosti smíření, kdy On sám přichází k člověku a přijímá nás s vírou ve chvíli, kdy prosíme o odpuštění.
Kristus sám vynesl naše hříchy až na dřevo kříže.
Nabízím krátké zamyšlení o.Milana, kterým obohatil setkání žen v Prosiměřicích.
...Pokání je důvod k radosti. Člověk se odvrátil od hříchu a obrátil se ke Kristu.
Mezi lidmi je ale zažité, že svátost smíření je něco nepříjemného. My bychom nejraději nějaké věci zapomněli. Něco vyštrachávat a vyjadřovat i slovy.....
Někdy máme pocit, že opakovat to samé to už musí panu faráři vadit! Ale jemu to nevadí!
Je to naše záležitost, my s tím přicházíme před Boží tvář a tak to řešíme. Jsme to my. Nemůžeme chtít jiné hříchy.
A skrývat nic nelze, abychom nezůstali uvězněni sami v sobě.
Měli bychom toužit po odpuštění, abychom mohli být uzdraveni. A každou svátostí smíření se stávali novými lidmi, kdy můžeme znovu začínat.
A to je obrovský důvod k radosti. Ať člověk dokáže tu radost vnímat, že svátost smíření není trest nebo hanba, ale radost!
Každý kněz prožívá ve zpovědnici radost, protože se tam smiřují lidé s Pánem Bohem.
To je to, co je mezi člověkem a Bohem. A tady jde o člověka. A tak nám má na tom záležet. Jde o nápravu, o návrat k Bohu.
Ať tedy máme radost z každého našeho vyznání, ze smíření s Bohem. Ať vnímáme, že to není důvod ke smutku, ale k radosti. Amen....
Pane Ježíši, děkujeme Ti za milost svátosti smíření, za to , že se můžeme odpoutat od všeho co nás odvedlo od Boží lásky a nechat se stále znovu touto svátostí proměňovat.
