Před několika lety jsem četla knihu od Františka Lukeše s názvem "Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout." Už sám název je poněkud k zamyšlení, natož pak autorovy úryvky v knize samé.
Jeden příběh mě tam však zaujal natolik, že se k němu často vracím a myslím, že i dnešní době má co říct, proto se s Vámi o něj chci opět podělit.
Před léty se vyprávěla příhoda, zda pravdivá nebo nepravdivá na tom nezáleží. Ve své podstatě je to stejně jakési podobenství.
Šla v noci parta od piva a směřovala domů, však už bylo hodně po půlnoci. Byli opilí nebo podnapilí. Šli kolem elektrického řetízkového kolotoče, jehož majitel byl s těmito kumpány a také si důkladně přihnul.
Skupina přišla na krásný nápad:všichni se svezou na kolotoči. Když nasedli a obsadili skoro všechny sedadla, majitel spustil kolotoč, který se rychle roztočil.
Majitel kolotoče si dal do hrnku vodu na kávu, zapnul vařič a sedl si. Byl pitím tak unaven, že nastoličce v maringotce usnul.
Kolotoč se tady točil dál a nezastavoval. Osazenstvo kolotoče už protestovalo, zdálo se jim to moc dlouhé a divné, a tak křičeli, jak mohli. Později si sundali boty a házeli je po voze, kde spal ten, kdo kolotoč spustil. Někteří zvraceli, někdo snad dostal infarkt.
Teprve k ránu, když šli lidé do práce, podivili se těm jezdcům a pohled na ně byl příšerný. Někteří prý byli v bezvědomí.
Nyní vzbudili majitele kolotoče, který se zděsil, co se stalo.
Byl to obráz bídy. Začalo to obrovskou legrací a skončilo příšernou kocovinou. Ti na kolotoči byli podělaní a pozvracení. A tak si užili kolotoče.
Vyprávím to tak, jak jsem koupil a nezdá se mi, že by se to nemohlo přihodit, i když taková pravda je drtivá.
Když jsem o tom v jednom svém kázání uvažoval, řekl jsem, že lidé také spustili jakýsi kolotoč pokroku a na počátku byli zcela zmámemi, jak se všechno krásně točí. Vyrábělo se všechno možné, továrna rostla vedle továrny, vzhůru se točily vysoké komíny, stále se otevíraly nové a nové doly; kolotoč pokroku se pořádně roztočil.
Nastal i kolotoč ve zbrojení, místo pušek a kulometů přišly atomové zbraně. Kola továren se točila, přišly dvě světové války. Drancovala se příroda, bylo stále třeba více uhlí a jiné energie. Vše začalo zamořovat města, ničit lesy, kalit vody, řeky se změnily ve stoky.
Kolotoč se stále točil, bouraly se vesnice, a to vše se dálo ve jménu pokroku, té obrovské moderní stohlavé modly. Až sem jsme se dostali.
Jak t nyní všechno zastavit? Co s tím vším tak rozjetým? Lidský rozum zaspal, když si lidé za toho běhu vařili kávu, aby se uklidnili. Pokrok stál tolik lidských životů, lidé musí dýchat zkažený vzduch, jedí často zdravotně závadné potraviny, atomové elektrárny skrývají nebezpečí, jež svět poznal v Černobylu a jinde, je tu ozonová díra, ultrafialové záření působící rakovinu....
Ti, kteří ten kolotoč spustili, jako by spali. Lidé již hubují, bolí je hlava z toho točení. Vznikají hnutí na jeho zastavení, ale svět to zatím nedovede.
Nikdo neumí ten kolotoč zastavit, i když celému světu je z toho špatně. Přitom každý chce mít všechny vymoženosti moderní doby, málokdo už zná sebezápor, málokdo se dovede uskromnit, a tak se všichni vezeme stále na onom roztočeném kolotoči, je nám z toho špatně, zvracíme a dusíme se.
Všechno to začalo tak hezky, pokrokem, tak zvaným ovládnutím přírody, dobili nebo, jak se psalo v novinách, dobyli jsme vesmír, stanuli jsme na Měsíci, ale ten kolotoč zastavit neumíme.
V Písmě svatém je psáno, že svět, který stvořil Bůh, byl krásný.
Co z něj udělal člověk?
Kdybych nevěřil v sílu dobra a lásky, nemluvil bych o ní tolikrát od oltáře. Kdybych nevěřil v lásku a v její konečné vítězství, dávno bych toho nechal.
Jistě by k tomu šlo ještě něco dodat, ale tentokrát nechám konec tohoto příběhu otevřený,abychom se nad tím mohli zamyslet každý sám.