Co všechno se člověku vybaví, když se řekne slovo Vánoce. Většina dětských očí se rozzáří, rodiče zatouží po pokoji a rodinné pohodě a starší začnou vzpomínat.
Boží cesta za člověkem a pozvednutí člověka k Bohu, to je smysl Vánoc.
Advent je pro křesťany dobou očekávání, a Vánoce dobou přijetí Dítěte. A záleží na každém z nás, kolik toho z bohatství, které přináší, dokážeme přijmout, nakolik tomuto Dítěti dovolíme zaujmout místo v našem životě.
Nezapomeňme:
„Přichází k nám něco nesmírně krásného, něžně a tichounce, jakoby po špičkách...“
Ze slova Vánoce vychází kouzlo, které si podmaňuje lidská srdce.
I lidé bez vyhraněné víry, pro které betlémský příběh nemá hlubší obsah, slaví vánoční svátky a uvažují, kam by mohli vyslat nějaký paprsek radosti.
Jakoby navzdory chladné roční době o Vánocích procházel celou zemí teplý proud lásky. Svátky lásky a radosti. To je přes všechnu profanaci reklam hvězda, za kterou se lidé snaží jít.
Pro křesťana však vede hvězda dál než k rozsvícenému stromečku a bohatému stolu. Vede až k jeslím s dítětem, které přináší pokoj.
Pokoj s Bohem, pokoj mezi lidmi, pokoj se sebou samým v sobě samém. A takový pokoj vám všem upřímně přeji.( Mons. Jiří Mikulášek - Kde by se vzalo to dobro?)
Kéž se , Pane narodíš v každém srdci,
v každém mezilidském vztahu,
v každé rodině, v každém dítěti, v nás všech ,
aby náš svět byl stále plnější Tvého života, Tvé lásky,
aby ses v něm TY stával všechno ve všem.
Vánoční čas už je tu zase, Betlémské světlo v našich tmách,
a srdce lásce otvírá se a láska nikdy nezná strach.
Co vše nám dalo Dítě z jeslí: i krůpěj krve poslední!
Abychom světu pokoj nesli nyní i do všech příštích dní.
