Dnes si připomínáme dva apoštoly - Petra a Pavla. Jsou to dva sloupy církve. Oba stejně sloužili jedné církvi a po celý život si zachovali vzájemnou úctu a lásku.
Pavel bývá zobrazován s knihou v ruce, protože je Učitelem národů. A má při sobě meč, protože tím byl popraven pro víru. Znakem svatého Petra jsou klíče nejvyšší moci podle slov Pána Ježíše: "Tobě dám klíče Božího království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi."
Petr je zosobněním skály, v níž církev bezpečně kotví. - Pavel je nástroj vichřice Ducha Božího, která popohání církev do čela času, lidských událostí a dějin, která ji pudí do výbojů na celém světě.
Co se tenkrát dálo, když se setkal Petr s Pavlem. Skála s Vichrem.
Proč šel Pavel za Petrem? Chtěl poznat na vlastní oči prvního z apoštolů, vyučeného samým Pánem Ježíšem, chtěl právě od něj dosáhnout uznání za apoštola.
Udělá to Petr? Bude on, prostý rybář, důvěřovat učenému profesoru a ještě k tomu cizinci? A nebude žárlit na Pavlovy úspěchy?
Všechna čest Petrovi. Při rozhodování se dal vést zdravým rozumem, láskou, Duchem svatým. Podal Pavlovi ruku.
A všechna čest Pavlovi. I přes neúspěchy si zachovává úctu a lásku k Petrovi a nazývá jej "Prvním z apoštolů".
Stejně tak pro Petra zůstal Pavel povždy "milovaný bratr".
O posledním setkání apoštolů, všichni víme. Oba je přivedla stejná myšlenka do Říma. Kde je křesťanům nejhůř, kde je jejich krutý nepřítel Nero, tam chtějí jít, tam chtějí svědčit o své víře v Pána Ježíše, o své víře ve věčný život se Zmrtvýchvstalým, kterého oba viděli na vlastní oči živého.
Jejich krev společně posvětila pohanský Řím na sídlo hlavy církve. Jejich svorná láska dala církvi i pevnou oporu Petrovy skály, i věčné mládí Pavlova misijního elánu.
Ale
svatý Petr by mohl mít také jiný poznávací znak:
kohouta.
O tom kohoutovi řekl Pán Ježíš Petrovi, že začne kokrhat, až Petr propadne malověrnosti a ustrašenosti.
Nezdá se vám, že my bychom dnes tohoto kohouta také potřebovali?
Abychom nenaříkali nad dnešním světem a zkaženou mládeží, ale uvědomili si, že stejně hříšný byl svět už za časů Ježíšových, kdy nejen mládež, ale sami apoštolové se od Ježíše rozutekli. Jeden ho i zradil, jeden ho zapřel a odřekl se ho. Jen jediný z dvanácti vytrval a neutekl.
Abychom slyšeli jeho kokrhání, když na nás jde malomyslnost. Když ztrácíme důvěru v Boží lásku.
A myslím, že svatý Petr by rád souhlasil, abychom měli stále před očima kohoutí poučení:
Zhloupnout a udělat chybu je lidské. Dát si říct a napravit se je křesťanské.
(P. Ladislav Simajchl - Cestou do Emauz)
