Ráda bych se s vámi podělila o jeden zážitek, kdy jsem si uvědomila, že Bůh je s námi v každé chvíli našeho života.
Nedávno jsem si koupila nové hodinky. Moc se mi líbily a byla jsem ráda, že už nebudu chodit pozdě a budu se mít podle čeho orientovat. Jednou ráno stojím na zastávce tramvaje, poté co jsem syna doprovodila do školy, a chci se podívat kolik je hodin. S hrůzou jsem zjistila, že hodinky nemám. Začala jsem zmatkovat a všude je hledat. Pomalu jsem se vracela do školy, prohlížela cestu, ptala se paní vrátné… nikde nebyly. Byla jsem z toho hodně nešťastná. V ten den slavily dvě kolegyně v práci narozeniny, a tak jsem se stavila v květinářství, abych jim koupila nějakou drobnost. Vybrala jsem dvě květiny a chtěla si udělat pro ně místo v igelitce. Když jsem jí otevřela, první co jsem uviděla byly moje ztracené hodinky. Byla jsem moc šťastná.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tak je to i v duchovním životě. Když Boha vnímám, cítím ho, všechno je tak jednoduché, mám se na koho spolehnout. Někdo řídí mé kroky. Ale pak přijdou chvíle, kdy se mi zdá, že mě Bůh opustil a já zmatkuji. Nakonec však zjistím, že Bůh je se mnou i v tomto období. Jenom ho přímo nevnímám, necítím, ale je se mnou, tak jak ty hodinky byly celou tu dobu u mě, jen jsem je neviděla.
Věřím, že pokaždé temnotě se nám Bůh dá poznat, tak jako já jsem našla ty svoje ztracené hodinky.
Vědomí Boží blízkosti bude přicházet a odcházet, abychom se v něm „nezabydleli“. Ale čím více budeme po této blízkosti toužit, tím intenzivnější bude sjednocení, zkušenost. Ale v obdobích mezitím nás bude živit Boží slovo skrze jeho proroky. (z knihy Wilfrid McGreal – U Eliášova pramene)
