Vraťme se k neděli 19.července, kdy
zde u Panny Marie Karmelské probíhala hlavní pouť.
Při ní jsme si připomínali
300. výročí vzniku tohoto poutního místa.
Jednu ze čtyř poutních mší svatých sloužil P.Vojtěch Kodet O.Carm.
Zde je jeho krátké zamyšlení.
...Nebývá to každý rok, že se slaví takové krásné jubileum.
Před 300 lety právě na tomto posvátném návrší byla postavena a vysvěcena kaple.
Když koncem 17.století se tady, uprostřed lesa začala pravidelně každou sobotu v noci objevovat záře, bylo to lidem divné.
Pak jeden osvícený člověk navrhl, postavit zde kapli.
A zasvětili ji Matce Boží.
Ve chvíli postavení a posvěcení světla skončila. Taková drobnost!
Pro náš život velmi důležitá.
My bychom chtěli stále nové zkušenosti lidské i duchovní. Ale ono je to jinak.
To místo je zasvěcené Matce Boží. A Panna Maria moc extrémních zážitků neměla - jen jeden velmi silný s Bohem, prostřednictvím anděla, že se stane Matkou Boží. Zkušenost, která změnila celý její život. Pak už žádný anděl nepřišel a
ona žila celý život v temnotě víry.
Až pod kříž, kde jediná stála s postojem víry, opřená o Boží slovo, které slyšela jako mladá dívka.
Lidé zde také pochopili, že tu mají prosit, aby zvládli svůj život.
To co člověka mění, je to, jak žije svůj obyčejný život, každý den s Bohem.
Chvíle, kdy zažijeme Boží blízkost a kdy pochopíme, co nám chce říct.
Kdy tomu co jsme slyšeli ve světle, jsme věrni i v temnotě.
Když všechno jde - to se to věří!
Ale když přijde obyčejný život, kde jakoby Pán Bůh ani nebyl, když jsme v prostředí, kde jsme lidem pro smích, kde přicházejí těžkosti a nemoci,
tehdy se osvědčí naše víra. Naše láska k Bohu a především naděje, která je v Něm zakotvena.
Proto přicházíme sem, abychom si u Matky Boží vyprošovali sílu pro běžný život. Abychom zde čerpali a dívali se na ni jako na vzor duchovního života.
Poslední slovo nemá člověk, ale Bůh.
My jsme svoji naději vložili ne v mocné světa ani v pokrok, ale v
Boha, který smrt proměňuje v život.
V Boha, který poslal svého Syna. On vstal z mrtvých, je s námi a neustále se přimlouvá.
On může problémy vyřešit a žehná lidem v těžkých chvílích. Chce s námi být v každodenním hledání.
To je to, co nemají lidé, kterým se nedostalo daru víry. Náš život je stejný jako život nevěřících , ale ta
naděje je jiná.
Tak jsme tu dnes, napříč nepřízni počasí.
My sem jdeme, abychom načerpali vnitřní sílu, povzbudili se ve víře, složili svoje trápení a šli domů duchovně občerstveni.
A celý život, aby s námi žil Bůh. Abychom žili ve víře, naději a lásce, abychom si zařadili čas na modlitbu, četbu Písma, na lidi kolem nás.
Aby v našem životě měl místo Bůh, aby s námi mohl být každý den, nejen o svátcích.
Abychom mohli žít život důstojně, protože on nás nikdy neopustí.
A až zase přijde ta chvíle, kdy prožijem něco silného - važme si toho, že se k nám sklání.
A rozhodneme se konat co chce, neboť to bude jednou na věčnosti mít tu největší váhu...
Ať Bůh žehná své církvi! Ať nás Matka Boží chrání!
