V srpnu roku 2010 zveřejnila OSN zprávu, ve které jsou doloženy zločiny spáchané v Demokratické republice Kongo v období, kdy v zemi řádila občanská války. Dokument vrhá nové světlo na konflikt, který doposud přetrvává za kterým stojí velké cizí zájmy. O tomto dokumentu se konal kongres na Univerzitě v Parmě...
Je to zpráva výbušná a kontroverzní a do poslední chvíle bylo její zveřejnění blokováno. Není to nic z objevů Wikieaks, ale jen poctivá zpráva několika pracovníků OSN, kteří zdokumentovali teror, jaký zmítal republikou Kongo od devadesátých let do roku 2003, v období, kdy zemi decimovaly dvě války tak krvavé a tak přehlížené sdělovacími prostředky. Toto přehlížení se týká také osudu tohoto posledního dokumentu OSN.
Konference, která se konala v Parmě, se pokusila zvednout oponu tohoto mlčení...Organizovala jí Síť míru pro Kongo, která sdružuje osobnosti a sdružení misionářů v týraném území, a odbor politických a sociálních studií Parmské univerzity.
Po pozdravech akademických představitelů se ujala slova sestra Teresina Caffi, která pracuje na západě DRK. Pokouší se syntetizovat, co se stalo v její zemi v oněch temných letech, během kterých, jak uvádí s odvoláním na International Rescue Commitee, zahynulo z důvodů války 3,8 milionů osob.
Zakrvavená bohatství
"Všechno začalo 1. října 1990," říká sestra Teresina, kdy velitel ugandské informačí služby Paul Kagame vyvolal revoltu, aby svrhl vládu na Rwandě, v zemi, která ovládala strategický přístup k bohatstvím na západě DRK. Bylo to dobrodružství, které podporovaly anglofonní mocnosti zajímající se o tato bohatství. Kagame učinil hybnou pákou rivalitu mezi kmeny Tutsiů a kmeny Hutuů, které převládají ve Rwandě. Válka mezi vládními a protivládními silami trvala v krvavých střetech až do roku 1994, kdy zběsilost dosáhla vrcholu. Když se 6. dubna vraceli prezident Rwandy a prezident Burundi z obchodního jednání, bylo jejich letadlo sestřeleno a oba zahynuli. Extrémisté Hutuů v pomstě zmasakrovali 800 000 osob, většinou Tutsiů, ale také některé z Hutuů.
Genocida známá na celém světě, o které je třeba ještě mnoho věcí vyjasnit," uvádí sestra Teresina. "Pogromy trvaly 100 dní, do doby, kdy se Kagame ujal vlády ve Rwandě. Hutuové zděšení představou kolektivní msty utekli masově do sousední DRK, kde se usadili v uprchlických táborech. Ale ty jsou velmi blízko Rwandě, jak sdělují některé humanitární organizace a napětí, místo, aby se snížilo, ještě rostlo. Nový rwandský režim uvažoval totiž o hrozbě a v říjnu 1996 po vyhlášení ultimáta je bombardoval. Byl to počátek první války: oddíly z Rwandy, Burundi a Ugandy vtrhly do DRK, v jejich čele starý konžský opozičník diktátorské vlády v Kinshase Laurent-Desiré Kabila. Válka by se tedy mohla nazývat osvobozovací. I když vláda k Kinshase vzhledem k postupující nemoci diktátora Mobutua Sese Seka byla otevřena procesu demokratizace a podpoře pozitivního vývoje...
V květnu 1997 válka skončila a Laurent-Désiré Kabila se prohlásil prezidentem. Ale mír netrval dlouho. Asi po roce prezident pod lidovým tlakem požadoval, aby cizí oddíly opustily zemi. Ale odpovědí byla nová válka, která propukla v srpnu. Proti vládě v Kinshase povstalo Rassemblemnt congolais pou la démocratie, skupina rebelů, která má své základny ve východních oblastech. Ale "jak vysvětluje sestra Teresina, "rebelie byla pouze zástěrou, za kterou se skrývala stále Rwanda a Uganda. Na podporu Kabily vstoupily do bojů Angola a Zimbabwe, Namibie a Čad."
Zločiny proti lidskosti
Během těchto válek, které trvaly až do roku 2003, byly na celém konžském území páchány nevýslovné ukrutností. Experti OSN sestavili soupis těchto násilností, napočítali jich 617 a kvalifikovali je jako "zločiny proti lidskosti a válečné zločiny." Emma Boninnová, více-prezidentka senátu, byla v době první války komisařkou Evropské unie. Povolána, aby podala své svědectví, suše prohlásila: "Pokud jde o mne, o době, kdy jsem byla přímým svědkem, je raport OSN velmi dobře zpracován." A tak uvedla, jak byl vyvíjen nátlak, aby nebyl zveřejněn. Ve svém příspěvku vypráví o počátku první války a poukazuje na hrůzy při bombardování utečeneckých táborů, které bylo uskutečněno, i když tábory byly označeny vlajkami OSN. A připomíná epizodu, která je v pravdě příznačná.
Bylo to první fázi války a rwandská vláda, která se obávala mezinárodní reakce na invazi, ujišťovala celý svět: všichni utečenci se vrátili domů, všech 500 000. Zprávu potvrdil generál jednotek OSN, které byly umístěny v DRK: Všechno je na místě a v pořádku, jednotka byla dokonce odvolána. Ale později se objevily otazníky: Na začátku nepřátelských akcí se hovořilo o 1,2 milionů uprchlíků, a vrátilo se jich jen 500 tisíc. Čísla nesouhlasí. Znepokojující pochybnosti rostly s tím, jak přicházely zprávy od misionářů přítomných v DRK, které hovořily o pohybu masy uprchlíků v pralesích. "Rozhodli jsme se, že to ověříme," řekla Bonimová. "A tak po různých šetřeních jsme našli tábor v Tingi-Tingi: 250 tisíc osob nahromaděných v zóně 400 km od hranic. Stovky a tisíce uprchlíků, kteří pro svět prostě neexistovali. Urazili pěšky 400 km v podmínkách, které si sotva umíte představit..." Pak začaly výzvy a pokusy zastavit válku, které se množily, ale vyzněly naprázdno. Měla doklady, které dokumentovaly tato naléhání, a předložila je. "Je skutečností, že během první války byla mezinárodní veřejnost ochotna přijmout jakékoliv ničemnosti, jen aby byl povalen Mobutův režim." A upozornila také na účinnost propagandy invazivních jednotek, které financovaly genocidu ve Rwandě, hanebný postup, který ospravedlňoval jakákoliv zvěrstva. "Autory této genocidy bylo několik desítek tisíc, ale uprchlíků kmene Hutu do DRK bylo více než 1 milion, z velké části žen a dětí, uvedla Boninová.
O těchto letech pak experti OSN zaznamenali hrůzy bez hranic: hromadné masakry, zuřivé běsnění, upalování lidí zaživa a kanibalismus...Celý soubor zločinů spáchaných silami, které se postavily proti konžské vládě, a v menší míře také vládními oddíly. Zpráva uvádí podrobně modus operandi "osvobozovacích" jednotek. Když vtrhli do vesnice, poručili obyvatelům, aby se shromáždili k přidělování potravin šatstva. Pak vybrali oběti (zvláště příslušníky Hutu rwandského původu). Ty byly svázány a vydány jednotkám nejotupělejších žoldnéřů k zabití. Někdy to byly desítky a stovky osob, včetně žen a dětí. Jindy prováděli výběr a oddělovali ty, kteří měli být repatriováni do Rwandy. Místo aby je tam odvedli, pozabíjeli je a jejich těla naházeli do jam, do řek a do latrín. Jiná lest pro označení obětí byla: dovolili humanitárním jednotkám, aby vstoupily na teritoria obsazená "osvobozovací" armádou, a umožnili pomoc osobám, které se ukryly v pralesích. Dovolili to proto, aby je humanitární pracovníci přivedli za utečenci, kteří těmto pracovníkům důvěřovali. Tak skončili uprchlíci nakonec v rukou katů a vrahů...
Dokument o tomto tragickém tématu popisuje, jak byly ženy a děti usmrcovány tak, že jejich hlavy otloukli biřici o zdi nebo o stromy. Odborníci OSN konstatují, že na příslušnících kmene Hutu byla spáchána opravdová genocida. Žádají vytvoření zvláštního tribunálu, aby tuto skutečnost prošetřil. Mezi zločiny patří také odvod velkého počtu dětí do armády a jejich sexuální zneužívání.
Válka a mobilní telefony
Mathilde Muhindo Mwamini, nyní poslankyně v DRK, vystoupila na kongresu se zprávou o sexuálním násilí, ke kterému v těch letech docházelo. Bylo prováděno systematickým způsobem v masovém měřítku jako bojový prostředek. Tím způsobem se šířil AIDS a zcela narušil sociální vazby civilního obyvatelstva, protože tyto zločiny mají těžké psychologické důsledky, ničí rodinná pouta. Navíc, jelikož domácí ekonomika stavěla převážně na práci žen, měl tento druh násilí za cíl ohrozit existenci rodin. Zpráva Muhindo Mwamini hovoří o tom, že beztrestnost takového počíná byla rozhodujícím faktorem pro rozšíření těchto praktik. A to i dnes. V Parmě se totiž nemluvilo pouze o minulosti, ale také o tragické aktuálnosti. Situace ve východních oblastech DRK je všechno, jen ne pacifikovaná. I po skončení války pokračuje běsnění teroru.
Milice vedené dobrodruhy se souhlasem rwandské vlády bojují proti vládě v Kinshase. Poslední velkou vzporu vedl Lauent Nkunda, velitel CNDP (National Congress for the Defence of the People), který ohněm a mečem zpustošil území. Byl zatčen v roce 2009. V současné době šíří teror ozbrojené skupiny, které se označují různým způsobem, jako by NKunda i z vězení tahal za niti těchto sil, které pokračují v násilí. Jednotliví pohlaváři si rozdělují území, cesty, doly, řeky a pokračují v násilí proti obyvatelstvu. To vše za mlčení mezinárodní veřejnosti. Marco Deriu, sociolog, docent politických a sociálních studií na Parmské univerzitě, vysvětluje, že v této válce jsou ve hře nesmírné zájmy: ve východní části, která je na suroviny z nejbohatších na světě, se nacházejí veliké zásoby zlata, diamantů, nafty, kobaltu, uranu, wolframu a mědi. Je zde 17% světové produkce neopracovaných diamantů, 34% produkce kobaltu, 10% světové produkce mědi a 60-80% coltanu, minerálu velice důležitého pro výrobu počítačů a mobilních telefonů a pro elektronické hry.
Chaos v této zemi doprovází divoké plenění přírodních zdrojů. Vydělávají na tom víceméně všichni: páni války, různí obchodníci se surovinami a zbraněmi (místní i mezinárodní), kteří prodávají za pakatel drahocenné suroviny. Je to konflikt, který živí sám sebe, výtěžky se investují do války, která je velkým rafinovaným byznysem. Místní obyvatelstvo je vyháněno z atraktivních zón nebo nuceno pracovat v dolech či doplňovat řady milicí. Ženám a dětem nezbývá než být otroky sexuálního násilí. Je nesmírně obtížné prolomit tyto koncentrované zájmy války místní, a přece globální. "Ale tento raport OSN představuje spirálu," tvrdí na závěr poslankyně Muhindo Mwamini, " a současně je to svědectví, že pravda dříve nebo později vyjde najevo."
Na kongresu bylo mnoho mládeže a Konžanů: někteří z nich zde byli díky misionářům, s nimiž udržují vřelé styky. Intervenují, kladou otázky, vyprávějí, žádají spravedlnost, mír. A to, co udivuje, že v jejich slovech není zlost, ani přesto, co se dělo a děje v jejich vlasti. Mají ve tváři úsměv a v očích radost. Je to více než spirála.
Zdroj: 30giorni 11/2010, Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, Lubomír Štula