Při letošní cyklopouti do Jeníkova jsme zase jednu noc spali na Sázavě. Toto místo je spojeno s jedním velkým českým světcem, který se jmenoval Prokop. Nevím, jak jste na tom Vy, ale já znám život svatého Prokopa jen útržkovitě. Rozhodla jsem se,že si o něm něco přečtu a ve stručnosti ho představím v tomto článku.
Sv. Prokop, patří k českým národním světcům. Narodil se kolem r. 985 v Chotouni u Českého Brodu a pocházel ze zemanského rodu.
Ze záznamu, které se nám dochovali v kronikách, se můžeme dočíst, že Prokop byl jako mladý muž ženatý. Měl syna Jimrama, který se později stal jeho druhým nástupcem v opatském úřadě. V té době byl již knězem slovanského cyrilometodějského obřadu. Manželství před přijetím kněžského svěcení může ukazovat na přetrvávající východní zvyklosti v českých zemích. Ani v západní praxi té doby však ještě nebyl celibát povinný. Prokop se však později rozhodl radikálněji následovat Krista. Okolo roku 1009 proto opustil rodinu a dřívější postavení, aby žil jako poustevník. Nějaký čas však musel přebývat v mnišském společenství. K poustevničení si sv. Prokop vybral samotu u řeky Sázavy, kde žil v jeskyni, z které napřed vyhnal tisíc démonů. Kromě modlitby také musel pracovat, aby se nějak uživil. Proto je znázorňován jako oráč, který oře s čertem zapřaženým do pluhu. Podle legendy s ním dokonce vyoral tzv. Čertovu brázdu táhnoucí se od Sázavy až do Chotouně. Sv. Prokop byl mužem s velkou duchovní mocí a tak jako Pán Ježíš a apoštolové sváděl a vyhrával mnohé duchovní bitvy se Zlým. Jeho zbraní byla modlitba, pokání a živá víra. Pověst o zbožném poustevníkovi se šířila po okolí a lidé začali sv. Prokopa navštěvovat s prosbou o modlitbu, radu a pomoc. Ten je sytil chlebem Božího slova a podle možností se jim snažil pomáhat i hmotně. Jeho modlitby měly moc vyprosit i zázraky.
Po jistém čase se kolem něj shromáždili žáci, s kterými utvořil uzavřenou slovanskou mnišskou osadu. První členové společenství na Sázavě byli čeští kněží a poustevníci, zastánci církevní cyrilometodějské tradice. Sv. Prokop jim dal pravidla inspirovaná řeholí sv. Benedikta a sám je také duchovně vedl. V té době také na skále nad řekou vystavěl dřevěnou svatyňku ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tím byl dán počátek pozdějšímu klášteru, který byl založen z popudu knížete Oldřicha. S ním se sv. Prokop seznámil díky Božímu řízení. Kníže Oldřich na lovu stíhal jelena. Ten se uchýlil pod ochranu sv. Prokopa a tak se kníže s poustevníkem seznámili. Při tomto setkání sv. Prokop podal knížeti koflík s obyčejnou vodou, neboť neměl nic jiného, co by mu mohl nabídnout k pití. Božím řízením se voda proměnila v lahodné víno.
Oficiální založení kláštera se většinou datuje k roku 1032. Za vlády Oldřichova syna Břetislava byl pak sv. Prokop ustanoven opatem. V r. 1035 byl na Sázavě dokončen klášterní chrám. V témže roce byl také posvěcen od biskupa Šebíře v přítomnosti knížete Břetislava.
Opat Prokop úzkostlivě bděl, aby v jeho klášteře vládla přísná řeholní kázeň. Miloval sobě podřízené bratry, ale při tom nespouštěl z očí pravidla mnišského života a proto také po zásluze napomínal, káral i trestal jejich přestupky.
Kromě vedení kláštera se sv. Prokop také věnoval příchozím, kteří ho prosili o duchovní posilu a modlitbu. Stejně jako dříve, když byl ještě poustevníkem, se při službě těmto lidem projevovala Prokopova velká duchovní zkušenost a moc Ducha svatého. Je zaznamenáno mnoho zázraků, které už za jeho života Pán vykonal.Sv. Prokop zemřel na svátek Zvěstování Páně 25. března 1053.
Ihned po jeho smrti ho pokládali za svatého. Samotná kanonizace se uskutečnila v roce 1204. Žádost o ni předložil v Římě tehdejší sázavský opat Blažej a český král Přemysl Otakar II. Kanonizační bulu podepsal papež Inocenc III. Samotná kanonizace proběhla na Sázavě za přítomnosti papežského legáta 4. 7. 1204. Tak se sv. Prokop oficiálně zařadil mezi české zemské patrony. Po všechna staletí až do dnešního dne se k němu náš lid utíkal s prosbami o ochranu před zlým duchem, o požehnání pro úrodu a ve všech osobních potřebách a častokrát také o ochranu naší země před válkou a jiným nebezpečím. A Bůh tyto modlitby vyslýchal.
Mnozí se obraceli a obracejí na sv. Prokopa jako na vítěze a pomocníka v boji proti zlým duchům a ďábelským nástrahám. Peklo podniká boj proti ctnosti, a čím usilovněji se křesťan snaží uchránit si duši bez úhony hříchu, tím prudší bývají nájezdy zlého ducha, jenž obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Svatý Prokop nebyl ani na samotě uchráněn před pokušeními zlého ducha, ale odpíral mu srdnatě, utvrdil se v pokoře, utužil se v ctnosti, a takto přemohl nepřítele lidstva.
Na obrazech (ikonách) a sochách je Prokop znázorňován, jak drží démona na řetězu. Sv. Prokop je mimořádně aktuální světec pro dnešní dobu. Neboť mnoho lidí v současné době je doslova zotročených, a potřebují pomoc nejen skrze medicínu, ale především skrze Boží milost, aby tak byli osvobozeni z duchovních pout.
Rysem sv. Prokopa je, že se sklání k hříšníkům a přimlouvá se za ně u Boha. Sv. Prokop je pro nás příkladem – zapřáhl ďábla do pluhu a oral, čili ho využil. Duch zla musel poslouchat a táhnout, když byl poháněn křížem. Volejme tedy k sv. Prokopovi, aby nám u Boha vyprosil milost pokání, neboť před ní se ďábel skloní a proti pravé pokoře ničeho nezmůže – pak můžeme orat a pohánět, a ne opačně, jak se to děje.
Svatý Prokope, Ochránce České země, Otče náš,
vzpomeň si na nás, nyní i v každý čas, Kriste eleison.
Tys přítel Boha věčného, ctitel a milovník jeho,
vypros nám pokoj, zažeň válku, boj, Svatý Prokope, Kriste eleison.
Nedej nám, Prokope svatý, v hříších naších tvrdě spáti,
v poslední hodinu proti ďáblu zlému, škůdci našemu, přispěj každému.
Vzdejme chválu Bohu Otci, Synu jeho rovné moci i Duchu svatému, Bohu jedinému, Kriete eleison.
Amen.
