Někdy máme pocit, že Bůh je hodně daleko, že nás snad někdy nemá ani rád. Nabízím opět příběh, který nám může pomoci odkrýt to, proč tomu v našem životě tak někdy bývá.
Jeden člověk měl stále svou duši zastřenou smutkem. Nebyl schopen věřit v dobro. Především ne v dobro a lásku Boží. Jednoho dne, když se opět procházel kolem svého rozlehlého obydlí a zabýval se pochybovačnými myšlenkami, potkal pastýře. Pastýř byl dobrý člověk se zářícíma očima. Když viděl, jaká je nálada, zeptal se: „Co tě trápí příteli?“
„Cítím se strašně sám.“ „I já jsem sám, ale nejsem smutný!“ „Možná proto, že tebe provází Bůh!“ „Ano, to jsi uhodl.“ „Ale se mnou Bůh není. Nemohu věřit v jeho lásku. Copak je možné, aby miloval úplně všechny lidi? Copak je možné, aby miloval mne?“
„Vidíš tu krajinu kolem nás? L Zeptal se pastýř. „Vidíš okna všech domů?“ - „Ano vidím, a co má být?“ „Tak už nemusíš pochybovat. Slunce je také jedno, a každého okna ve městě i toho nejmenšího a nejskrytějšího, se dotkne svým paprskem. Ty možná pochybuješ o Boží lásce, protože máš zatažené žaluzie!“
