Do Jeníkova jsem se vypravil sám. S čertem nebyla řeč a andělovi jsem dal dovolenou, neboť jsem věděl, že stejně dobře poslouží slečna katechetka z fary. V pátek večer jsem si na Internetu připomněl, co všechno si o mně lidé v průběhu staletí začali povídat. Legendy o mé dobročinnosti mě potěšily, protože jsem se o dobro velmi snažil. Že ze mě někteří udělali neohrabaného Santu Clause mě potěšilo méně.
V sobotu dopoledne jsem se vypravil do kapličky v Lahošti. Tam už čekaly děti z Teplic, které předtím přespaly na faře a jedna místní slečna. Pověděli jsme si, že dárky jsem začal nosit ve svém biskupství v Myře, kdy jsem potají obdaroval tři sestry, které nedostaly věno a nemohly se provdat. (Děvčata v kapličce už ani nevěděla, co to věno je, takže jsem rád, že jsem byl biskupem už ve 4. stol. – dnes bych možná nápad nosit dárky tak snadno nedostal.) Po společném povídání, zpívání a básničkách jsme obdarovali ještě několik dětí po cestě zpět na faru.
V Jeníkovském kostele se odpoledne sešly místní děti. Zapamatování si jména mé biskupské čepice, mitry, se opět ukázalo jako oříšek, ale název předvánočního období jsme podle věnců určili hladce. Pak si děti na faře vystříhaly, vybarvily a nalepily papírového Mikuláše a anděla. Zkoušeli jsme zpívat písničky k betlému a provozovali i karban (známý jako Dostihy a sázky), společně jsme se pomodlili. Několik jeníkovských přespalo na faře.
V neděli odpoledne jsme nadělovali ještě v restauraci v Hudcově. Písničky a básničky od dětí byly velmi pěkné, jedna dokonce německy. Kdo se styděl, tak alespoň odříkal násobilku.
Nakonec vás chci povzbudit, abyste druhé také obdarovávali. A pokud tápete, kam své prostředky a čas směřovat, tak po své biskupské inspekci mohu říct, že na jeníkovské faře nazmar nepřijdou.
Sv. Mikuláš
