Na konci srpna se pravidelně koná pěší pouť z Vranova nad Dyjí na Velehrad. Již několik let se pěší poutě účastní i jeníkovská mládež. V tomto článku si můžete přečíst, jak tuto pouť prožívala jedna z účastnic.
V pondělí 17. 8. jsme vycházeli na pěší pouť z Vranova nad Dyjí na Velehrad. První den jsme šli 18 km do Znojma. Cestou jsme zpívali a stavili jsme se přes Citonice, které Perla pojmenovala Citronice, kde jsme měli přestávku a dostali jsme pohoštění od babiček. Už první den byla pro nás jeníkovské cesta náročná a nejednou jsme se nechali slyšet, že nás bolí nohy a chceme domů...
Za tmy jsme došli do Znojma, kde jsme se v kostele svatého Mikuláše pomodlili. Modlitbu vedl znojemský děkan Mons. Jindřich Bartoš. Na faře jsme po hygieně uložili ke spánku.
Druhý den jsme putovali do Miroslavi 33 km. Budíček jsme měli ji v 5.30, abychom stihli v 6. 30 vyjít. Asi po hodince chůze jsme měli přestávku napili jsme se a něco jsme zakousli.
Velmi pršelo a během cesty nás viděli starší dámy, byly překvapeny, že máme na sobě trika a kraťasy v takovém dešti. Okamžitě jedna paní volala své dceři, aby přijela a vzala nějaké tepláky a kalhoty. Když dcera přijela, okamžitě nás ta paní vzala k sobě domů, zde nám dala tepláky a také ponožky. Moc nám to pomohlo. Zbytek cesty byl náročný a byly jsme rády, že jsme došly. V Miroslavi byla v 19. hodin mše svatá, občerstvení a veselý večer, kde jsme se také zapojili se scénkami.
Třetí den jsme šli 40 km do Blučiny a také jsme se opět připravovali na veselý večer.
Čtvrtý den jsme šli do Větéřova 42 km a k v tomto dni se nám stala veselá příhoda: Byl to velice náročný den, tak jsme se rozhodli po přestávce, že půjdeme napřed. Ale jak jsme šli, tak jsme nevěděli kudy máme jít. Viděli jsme dvě paní, tak jsme se šli zeptat. Ještě je třeba říci, že jsme šli jakoby ze Židlochovic. A Oli se ptá: „Prosím Vás nevíte kudy se jde do Židlochovic?“ A já na to: „Ne, Oli do Tesařova?“ A konečně Jiřina řekla: „Néééé. Do Větéřova?“ Paní asi nevěděli co si myslet a my jsme se celou cestu pořád tomu smáli, že nevíme kam jdeme...
Pátý den jsme šli 30 km do Buchlovic. Celý den se šlo pořád z kopce nebo do kopečka a občas rovinka. Odpoledne přišel kopec největší – sv. Klimentek. Sv. Klimentek jsme vyšli, ale byl to boj a na něm jsme se setkali s ostatními proudy. Viděli jsme se i s Michalem Sekničkou, který byl před lety našim táborovým vedoucím a nyní je již knězem. Z Klimentku jsme šli do Buchlovic, kde nás čekal veselý večer Miss Pajda.
Poslední den se šlo 6 km na Velehrad. Cesta byla krátká. Jakmile jsme došli máčeli jsme si nohy v kašně...Po slavnostní mši svaté jsme odjeli nejprve směr Vranov nad Dyjí a po té v neděli do Jeníkova.
Michaela Vašková