Je neděle Božího milosrdenství a v cisterciáckém klášteře Magdenau se připravuje sestra Marie Michaela navždy se odevzdat nekonečné Boží lásce.
Jaká byla její cesta k tomuto rozhodnutí?
Adélka, tak se jmenuje svým civilním jménem je nejmladší z pěti sourozenců. Od mala byla vychovávaná ve víře. Po skončení základní školy odešla do Jihlavy studovat.
Život ve městě nebyl pro 15 letou holku, která vyrůstala na vesnici jednoduchý. Postupem času si zvykla. Ubytování na internátě vyměnila za ubytování v soukromí, kde pomáhala pečovat o starou paní.
Postupně v ní klíčila touha pomáhat nemocným. Seznámila se se sestrami boromejkami. Byla přesvědčena, že její cesta je zasvětit svůj život Bohu v tomto společenství. Po ukončení školy pracovala v nemocnici u Milosrdných bratří, krátce v ústavu v Břežanech.
Bylo pro ni bolestné přijmout neustálé oddalování jejího vstupu do noviciátu. Vždyť přece vše bylo jasné, v práci o nemocné viděla službu pro Ježíše, kterému se chtěla odevzdat.
Jednou jí navrhla kamarádka, u které bydlela, jestli nechce s ní zajet do Magdenau. Toto místo, které je tak odlišné od hluku města, místo, kde každý může cítit Boží přítomnost, jí natolik oslovilo,
že se rozhodla, zde strávit nějaký čas, aby mohla přemýšlet co dál.
Bůh se jí dotkl. Poznala, že jí volá sem na toto místo, aby svojí modlitbou pomáhala zachraňovat nesmrtelné duše.
Prožívala v sobě zmatek. Na jedné straně toto Boží volání, ale na straně druhé z lidského hlediska překážky, které rozumově byli proti. Její znalost němčiny nic moc, zpěv taky nic... Nakonec se rozhodla, že to zkusí.
Nejen pro ní, ale i pro její blízké byla její poslední návštěva v rodném domově těžká. Smířit se s tím, že se už možná nikdy nepodívá do rodné vesnice, nenavštíví kostel, kde ministrovala, přijala první svaté přijímání, loučení se sourozenci, rodiči...
Říká se, že láska bolí a ona tuto bolest přinášela svému Milému.
2.2.2007 vstoupila do noviciátu Noviciát jsou prý líbánky s Milým. To co prožívala, jako by
byl praví opak. Střídali se chvíle nadšení, s pochybnostmi, pocity opuštěnosti, přišli neshody v komunitě...
Po skončení noviciátu přišlo další rozhodnutí, jestli složit časnou profes na tři roky. Po vnitřním boji, který prožívala a který s pomocí Boží zvládla, nastal okamžik, kdy komunita hlasovala, zda jí připustí ke slibům. Projde, neprojde? Prošla.
A tak 2.2.2009 složila časné sliby.
Tři roky utekli jako voda a opět stála před rozhodnutím.
Je toto místo opravdu, kde mě chce Ježíš mít, není to vše jen klam, nebyla bych užitečná jinde??? Né, toto je má cesta, zde je mé místo. Komunita s radostí přijala její rozhodnutí.
A tak tady teď leží před svým Milým a zcela se Jemu odevzdává. Odpověděla na Jeho volání.
Jak řekl pan opat: „Chtěla se starat o tělesné dobro lidí, ale Bůh si jí vybral, aby se starala o jejich duchovní dobro.“
Když zpívala tento verš: "Přijmi mě Pane podle svého slova a budu žít, nenech mě ztroskotat v mé naději." tak její bratr byl udiven jak nádherně zpívá.
Při pohoštění, které následovalo, měla pro nás přeložit slova opata z němčiny do češtiny, místo toho začala automaticky mluvit německy. Kromě němčiny se naučila i základy italštiny.
Zůstala tím usměvavým člověkem, jakým byla před svým odchodem.
I přesto, že nás dělí cca 750 km. Jsou chvíle, kdy vnímám naše duchovní spojení. Vím, že je někdo, kdo je neustále v Boží blízkosti, kdo se modlí, když já jsem unavená, nestíhám...
Před jejím odchodem jsem se setkala s názory, že se pro kontemplativní život nehodí. Bůh, ale nedělá věci tak jak chceme mi, právě naopak. Ukazuje nám, že Boží logika neodpovídá té lidské, že u Něj není nic nemožného.
Možná, že i právě Tebe Ježíš volá, k zasvěcenému životu, ke kněžské službě. Neboj se odpovědět, na Jeho volání.
"Člověk opravdu žasne nad tim, když zpětně pozoruje, jak ho Bůh vede.
Jen se nechat jim nadále vést a věřit mu.
Přála bych si, aby se můj život tady stal znamením, že Bůh opravdu může
neuvěřitelné učinit skutečností a že tento život nekončí, ale směřuje k Bohu."slova sestry Michaely
