Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici.
Sejdeme - li se na hřbitově ke vzpomínce na své zemřelé, ukazujeme tím, že na své zemřelé nezapomínáme. Má to svou důležitost a dosah - i pro život živých v obci.
Na jejich hrobech si uvědomujeme, co je v životě trvalé, co přežije i smrt, a co je chvilkové, pomíjivé.
Co je pomíjivé, co je trvalé?
Zde už není důležité co zemřelý kdy byl, ale jaký byl.
A co zůstává?
Zůstává to, jakým byl, co vykonal. Jakou byl osobností. Ta osobnost zůstává dál a působí dál mezi lidmi, kteří zemřelého znali. Ba někdy začne dílo zemřelých působit po jejich smrti víc, než oni zmohli za svého života.
Zatímco oni se vracejí do Zdroje života, tam, odkud přišli na svět, zde na zemi zůstává jejich láska k lidem, které měli rádi. A ti živí to pociťují a vnímají.
Učí nás, v čem je trvalá hodnota, co přežije i smrt.
Učí nás, že láska je elixírem nesmrtelnosti.
Učí nás, že děláme-li něco jen a jen pro sebe, rozpadne se to jako domeček z karet, ale co děláme pro druhé, to naši smrt přežije.
A tak můžeme své zemřelé dál počítat mezi své přátele, mezi své učitele, mezi ty, co žijí s námi. Můžeme se od nich dál učit.
Naše zemřelé maminky, naši tátové, naše babičky, ti nás měli rádi, ti nás mají rádi. Ti tedy žijí svou láskou i dnes.
Věčně živému Pánu svěřujeme sebe i naše zemřelé. Prosíme za ně, modlíme se za ně, aby se jich Boží dobrota ujala, je od jejich chyb a nedostatků očistila, aby byli podobní Zmrtvýchvstalému Pánu.
Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít; a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.
(P.Ladislav Simajchl - Cestou do Emauz)
