Většina z nás má ve svém okolí někoho, za jehož obrácení se modlí.
V mém případě je to ten nejbližší člověk – můj manžel.
Když jsem se dozvěděla, že v Koclířově bude evangelizační den, napadlo mě, že bychom tam mohli společně jet.
Týden před odjezdem jsem se každý večer modlila růženec na úmysl, aby se Bůh dotkl mého manžela. V neděli ráno jsme společně vyrazili.
Manžel „vydržel" jak na přednášce, tak i na mši sv.. Po přijímání přišel okamžik, na který jsem tolik čekala. Otec James Manjackal se modlil za uzdravení. Já jsem prosila Boha o zázrak. Čekala jsem, kdy zazní manželovo jméno. Měla jsem svoji představu o tom, jak se manžel rozbrečí a pak bude chválit Boha. A ono se nic nestalo.
Byla jsem smutná, zklamaná, vždyť jsem se přece tolik snažila a Bůh jako by byl k mým prosbám hluchý.
Když se otec James ptal, kdo má v srdci klid, kdo je šťastný, většina lidí zvedla ruku. Já ne, byla jsem tak zaměřená na sebe, na svoje představy, že jsem nedokázala vnímat nic jiného.
Po několika dnech, při poslechu přednášky otce Vojtěcha Kodeta mě zaujala tato slova:
Tolerance je málo. Musíme respektovat, jak Bůh vede každého jednotlivého člověka, a musíme respektovat, že ho vede jinak než nás a ctít, že Bůh dovolí, že se lidé pletou. Jsou to slova povzbuzení, ale i napomenutí. Nediktujte Bohu, tak jako jsem to udělala já, jak a kdy má změnit životy těch, za které se modlíte. Naopak přijměte jejich cestu, i když s ní nesouhlasíte, i když vás bolí, když vidíte jejich pády.
Důvěřujte Bohu. On sám nám slíbil:
Amen, amen pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Jan 16,23 Nechme na Něm, jestli to bude dnes, zítra…. Prosme o pokoj do našich srdcí, abychom se pro naše touhy a přání nestali slepými, uzavřenými před tím, jak Bůh chce měnit náš osobní život.
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Ef 2,8-9
