Rok se nachýlil, pomalu končí doba adventní, v níž očekáváme příchod Jezulátka. Přichází rok co rok a chce se narodit v našich srdcích. A na nás je, abychom tu radostnou zvěst o jeho příchodu předávali dál.
V letošním roce uplynulo 120 let od narození spisovatelky Vlasty Javořické.
Spisovatelky, která se uměla těšit z maličkostí a o svých radostech se dokázala podělit se svými čtenáři.
Z jejího díla je patrno, jak milovala Vánoce a jak o nich uměla s plnou barvitostí a slovním uměním jí vlastním hovořit.
Modlitbu, kterou vám nabízím, se tato maminka a babička modlívala u štědrovečerního stolu.
Ty, Bože lásky, Bože smilování, sem dolů sešli milostí svých jas,
ať před pádem nás láska chrání a slitování doprovází nás.
Svým velkým srdcem uč nás milovati bez mezí, nekonečně bez hranic.
Kdo v lásce padne, ty mu pomoz vstáti a do srdce mu vdechni lásky víc!
A srdce naše slitování - ctností nám posil ze svého,
by s člověkem měl člověk útrpnost a našel dosti pro odpuštění síly v srdci svém.
Jsme hříšní všichni, klopýtáme denně a touha k světlu není světlostí.
Ten víc, ten míň, však nikdo neproměnně bez hříchu není, není bez ctností...
Jen lásku vyroň v svět utrpení, kdo miluje, ten slituje se též.
Ó přibliž se k nám, Bože, v svatém chvění, ať srdcem lidským ty sám miluješ!
Ať slitování tvého prostředníkem je hříšný člověk - nežli soudcem spíš.
Tak mnohý klesnuv k světlu vstane s díkem, když prosbu naši, Bože, vyslyšíš.
Převzato z časopisu Plamínek, s laskavým svolením Pavla Kryštofa Nováka.