Dnes vám nabízím krátičký příběh o dítěti. Každý z nás se s podobným mnohokrát jistě setkal. Je krásné učit děti milovat Boha, ale určitě ho nepředstavovat jako vládce, který se dívá z obláčku a čeká na naši sebemenší chybičku, aby mohl trestat. Je mnohem lepší učit dítě vnímat Boha jako milujícího Otce. Jako Toho, který mě má rád a v Jeho náruči jsem opravdu šťasten. Vyprávět jim o tom, co jsme s Ním prožili, co od Něho dostali, jak je nám s Ním dobře.
...Malý Pepíček nechtěl jíst polévku. Babička mu pohrozila: Jestli nebudeš papat polévku, bude se na tebe Pánbíček hněvat. Pepíček neposlechl. Vtom zahřmělo. Pepíček zakroutil hlavou:
Ploboha, Ježíšku, plo tlochu polívčičky takovej lámus...
Je to velká křivda vůči Bohu. Jeho vlastnosti by v nás neměly probouzet strach, ale radost a důvěru.
Protože Bůh je věčný, nemusím se bát smrti.
Protože Bůh je všudypřítomný, nejsem nikdy sám.
Protože Bůh je všemohoucí, všechno mohu v něm a nemusím si lámat hlavu, jak splní své sliby.
Protože Bůh je nejvýš milosrdný, mohu za ním vždy znovu přijít s prosbou o odpuštění a vím, že mě nenechá napospas zlu, které mě přemohlo.
Protože Bůh je ........
Jahve, ten, který je, je tu pro nás.
(Jiří Mikulášek - Stříbrné vteřiny)
