Křesťanské velikonoce rozezvučí vždy struny radosti a nového života v lidských srdcích. Zní to však falešně, když dnešní člověk mluví o těchto svátcích pouze jako probuzení přírody, o svátcích jara, kdy prchá k těmto náhražkám, aby unikl myšlence na vzkříšeného Krista.
Avšak uvěřit v Krista vstávajícího z hrobu je největším bolavým bodem v nitru moderního člověka.
Věřit v Syna Božího by znamenalo obrátit celý svůj život naruby, změnit se od základů. Proto dnešní zbabělý člověk staví vojáky ke hrobu Kristovu a znovu zapečeťuje Jeho hrob. Hlídá jej prázdný právě tak, jako žárlivě střeží prázdnotu svého srdce v domnění, že je plné.
Proto nezná a nemůže chápat kolik jiskřivé radosti, kolik naděje a štěstí je v onom jásavém velikonočním pozdravu: Aleluja.
Alleluja je vítězný hymnus radosti, a poněvadž ze zmrtvýchvstalého Krista radost ustavičně proudí na všechny strany, je křesťanství náboženstvím radosti.
Ovšem k přijetí této vnitřní a trvalé radosti je nutno mít srdce připravené, očištěné lítostí, pokáním a svátostí smíření - jinak v duši zůstane tma.
Právě nyní je nutné oslavovat nejen Kristovo, nýbrž i naše vlastní vzkříšení z područí vášní, zlozvyků a hříchů, vyjádřené spojením se s Kristem eucharistickým ve svatém přijímání.
Tento pokoj je třeba založit v duši a tu sytí jen vznešené zásady evangelia Kristova.
Mír Kristův nemusí být střežen armádami. Království Boží na zemi se obejde bez zbraní.
Proto ale jen ti, kdo ho hledají, budují opravdový mír a prožívají skutečnou svobodu dětí Božích, jenom ti také zatím slyší a přijímají Kristovo přání :"Pokoj vám!".
I když je voláno do celého světa.
