Dnes 14.8. je tomu 68 roků, kdy zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi Maxmilián Kolbe.
Kněz, který dobrovolně šel na smrt hladem, aby zachránil otce dvěma dětem.
Narodil se 8. ledna 1894 ve Zduńské Woli jako druhý syn Julia Kolbeho a Marie, rozené Dabrowské. Byl pokřtěn jménem Rajmund. Otec byl Němec, matka Polka, rodina byla chudá.
V roce 1907 se spolu se starším bratrem Francisem rozhodl stát františkánem. Přijal jméno Maxmilian. Po studiích v Římě složil 1. prosince 1914 věčné sliby a přijal jméno Maria.
28. dubna 1918 přijal kněžské svěcení a v roce 1919 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě sv. Bonaventury.
Poté se vrátil do nyní nezávislého Polska.
Maxmilián Maria Kolbe si byl vědom toho, že moderní doba vyžaduje moderní prostředky.
K šíření a povzbuzování víry začal využívat tisk. Nejprve v klášteře v městě Grodno, později
v klášteře Niepokalanów, který založil v roce 1927, začal vydávat periodika Rytíř Neposkvrněné a Serafínská pochodeň. V těchto časopisech hlásal víru, bojoval proti herezím a vyvracel různé bludy.
V souvislosti se svou velkou láskou k Panně Marii založil tzv.
Rytířstvo Neposkvrněné, které už za jeho života mělo tisíce členů.
V letech 1930-1936 podnikl též několik
misijních výprav do Japonska, kam také rozšířil Rytířstvo Neposkvrněné a založil japonskou verzi časopisu Rytíř Neposkvrněné a františkánský klášter ve městě Nagasaki, který dodnes patří k nejvýznamnějším křesťanským klášterům země.
Za druhé světové války M. Kolbe v Niepokalanówě, který byl tehdy bezkonkurenčně největším františkánským klášterem na světě (s asi 800 mnichy), zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí, včetně stovek Židů.
Už 19. září 1939 byl poprvé zatčen (spolu se 40 spolubratry), ale tehdy jej ještě nacisté pustili.
V únoru 1941 jej gestapo zatklo podruhé a po čtvrt roce v Pawiaku byl poslán do
koncentračního tábora Osvětim, kde zemřel v hladové komoře, když nabídl svůj život výměnou za život Františka Gajownicka - otce rodiny.
Svědectví spoluvězně.
...V neobvyklém táborovém prostředí si uchoval velký klid, naději a důvěru v budoucnost. Jeho komunikace s druhými byla poznamenána neobvyklou pokorou.
Co říkal bylo hluboké a jednoduché. Především neochvějná důvěra ve vítězství Dobra.
Nenávist není tvůrčí silou. Tvůrčí silou je láska...
...Neúnavný misionář Polska a Dálného Východu ještě "v bloku smrti" dodával sílu jiným. Ustavičně se modlil nejen on, ale i celé podzemí.
Zemřel v předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.
Seděl opřený o stěnu, s klidnou prozářenou , krásnou tváří, připomínající někoho, kdo se právě setkal s nejvytouženější osobou...
17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.
Naplnila se Kristova slova: Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. (J 12,26)
